Ještě dřív, než začnu něco víc povídat o dovolené, ze které jsme se museli předčasně vrátit a stáhnu těch pár fotek, co jsem si tam pořídila, chci napsat, jak jsem šťastná, že je všechny mám. Ano, myslím svoji rodinu.
Místo v sobotu odpoledne jsme se z dovolené vrátili včera večer. V dalším článku napíši co se stalo, ale dnes chci chválit a děkovat.
Ráno jsme se probudili tedy již ve své zlaté postýlce, ale…. no právě to ale. Ať si říká kdo chce co chce, vzduch je na Slapech opravdu plný kyslíku na rozdíl od toho našeho tady. To jsme poznali hned, když jsme začali přijíždět k našemu bydlišti a následně večer v pelíšku.
Ráno jsme vstali s tím, že doma ve spíži je tak akorát mouka a trochu kafe, v lednici zima, ani kousek brambory, nedá se svítit, musíme nakoupit. Zvládneme to, ale ne najednou. Dcera se včera při zpáteční cestě nabízela, že přijede a povozí nás tam, kam potřebujeme, odnese i odveze, ale říkala jsem si, proč by jela 17 km tam a zpět, zatím to jde. Nechtěli jsme.
Ale sotva jsme ráno vstali, udělala jsem skromnou snídani ze zbytků z dovolené, zvonil mi mobil. Dcera. Lekla jsem se, co se stalo, ale nic. Co prý děláme, že pojedeme nakoupit. Nebylo nic platné odmítat, už byla kousek od našeho bytu. Chtěla prý nás překvapit, ale pak si řekla, že bychom mohli odejít dřív, tak se raději ozvala. No, vstáváme sice docela včas, ale že bychom už v 7,15 byli na cestě po nákupech, to ne. Já byla ještě v noční košili. Tak počkala a objela s námi opravdu všechna místa, více i méně potřebná. Nakonec jsme byli rádi.
A jen jsme byli v prvním obchodě, volala snacha. Jeli okolo, tak se ptala, kde jsme, poznala, že už jsme asi doma, když byla otevřená okna a ještě dnes si přijdou prý aspoň na chvíli pokecat, i když moc času momentálně nemají.
S maminkou jsem byla v denním kontaktu. No, nemám já skvělou rodinu? Já vím, že ano, ale opravdu mne to dnes dost dojalo. Díky, děti moje.