Já jsem měla zvířátka vždycky ráda, když jsem byla malá, žádná se u nás doma nekonala. Když jsem pak měla malé děti, musela jsem jim vždy nějak vymlouvat, proč zvířátko NE. Kdo by se o něj staral, že?
Nakonec to dopadlo tak, že můj bráška jednou přijel na návštěvu a přivezl mé dceři dárek. Protože dárek je jednou daný, tak se nesmí vzít – dostala křečka. Dodnes ji vidím, to bylo radosti! Tak dobrá, křeček u nás zůstal, dcera se o něj starala, ale když jí umřel, tak jsem myslela, že to nepřežije ani ona. Hned v krátké době jsme proto pořídili jiného. Ale ani ten neměl dlouhý život a když umřel i ten třetí, bylo jasno. Už žádný křeček! Tak byly aspoň rybičky. Ale kdo měl pořád to akvárium čistit? Vždy těm dětem musel někdo pomoct a když jsme chodili do práce, nebylo toho času moc.
Jednou jsme takhle šli s manželem večer domů z nějaké návštěvy a za námi ťapalo kotě. Takové mourovaté malinké koťátko, nedovedu si představit, že by ho někdo nepřijal nebo dokonce mu chtěl ublížit. My se zastavili, ono se zastavilo. My šli dál, koťátko za námi.
Správně tušíte, jak to dopadlo. Koťátko jsme si vzali domů a dali jsme jí – byla to kočička – jméno Mourinka. Chodila způsobně na písek, děti ho pravidelně měnily, děti šly do školy, my do práce a Mourinka klidně zůstala sama doma, ani nebrečela. Měla kde být, měla co jíst a pít, no a zase pak byla ráda, když jsme přišli domů. Ona ale ráda vyspávala v kuchyni na stole. Mohla jsem jí to vysvětlovat jak jsem chtěla, nic. Ale dobře věděla, že se to nesmí. Jen jsem totiž strčila zvenku klíč do zámku u dveří, tak slyším „hups“ a okamžitě seskočila ze stolu na zem a schovala se pod stůl. Dokud jsem jí „domlouvala“ – nevylezla. Ven vůbec nechodila, ale zvědavá asi byla. Když jsem jednou myla okno, které bylo otevřené, asi byla zvědavá až moc. Kočku jsme hledali napřed doma, pak šly děti si se sousedovic dětmi ji hledat venku, kočka nikde. Ony ale byly vytrvalé a našly ji, jak seděla na sklepním okně. Byla trochu zraněná, ono spadnout ze 4. patra není asi ani pro kočku žádná legrace, ale do rána jsme se u ní střídali, dávali jí pít a nutili aspoň trošku mlíčka a ona byla opravdu dobrá. Dostala se z toho. Měli jsme ji všichni rádi, ale záhy nastal problém. Měli jsme jet na dovolenou k moři, ale co s kočičkou? Rodiče 300 km daleko, tady nikdo, kdo by se jí ujal, tak co s ní?
Jeden víkend jsme ji tedy naložili do auta a jeli na Moravu k rodičům. Chudinka, ta asi v tom autě trpěla, nechtěla ani na zastávce ven, aby se napila nebo vyčůrala, ale dojeli jsme a Mourinku jsme pak nechali u našich. Vždy, když jsme tam později přijeli, tak hned přišla a určitě si nás pamatovala. Dokonce nám jednou přinesla ukázat myšku, kterou venku chytla. Myška byla ještě živá a maminku mohla klepnout pepka než jsme ji všichni společně i s kočičkou chytili. Tedy tu myšku, samozřejmě.
Moji rodiče si ji také moc oblíbili, byla vlastně venku a k nim se chodila hlavně nažrat a pomazlit se. Bohužel, někomu asi moc vadila, tak ji tam někdo otrávil. Oplakali jsme ji všichni a to byl u nás konec s domácími mazlíčky.
Teď má dcera s dětmi jorkšírku, je to miláček nás všech a já jen doufám, že tu s námi bude ještě hoooodně dlouho!