Počasí se sice trošku pokazilo, ale myslím, že dětem ani studentům to zase tak moc nevadí. Prázdniny si užijí ať je sluníčko nebo není.
Také moje vnoučata, Terka a Tom, se chystají na prázdninový studijní pobyt. Takže myslím, že jim toto počasí bude spíš vyhovovat. Terka, jako studentka ČVUT, se jede něco přiučit nebo zopakovat, aby dobře začala první ročník. Ta jede už zítra a dnes se balí.
Tom vyráží týden po ní na pobyt s IT studenty, a vlastně pojede úplně sám dost daleko. Jejich maminka má aspoň vystaráno a aspoň je nemusí nikam vozit, někdy přes celou republiku, když neměli zajištěný odvoz. To bylo párkrát.
To mne přimělo si vzpomenout, jak jsem jednou na svoje prázdniny vyrážela já. Kdepak tenkrát se vozit autem, já si nepamatuji, kdo měl za mých dětských a pak mladých letech u nás auto. To bylo opravdu jen málo vyvolených.
Tenkrát se myslím ani nekonaly nějaké tábory, a jestli, tak na ně nebyly peníze. Maminka mi domluvila 14 dní u tety, její sestry. My bydleli u Brna, teta v Ostravě. Měla jsem tam jen tetu se strýcem a bratránka. Protože na tom teta vždy byla finančně lépe než my, vidina toho, že mi nebude nic chybět byla veliká.
Tak jsem se vydala na cestu. Od nás do Brna to bylo vlakem jen 25 minut, tam jsem koukla, z kterého nástupiště mi to jede a hurá! Dodnes si pamatuji, že vlak měl odjíždět něco po 17. hodině. Dřív jezdívaly osobní vlaky ještě takové hodně staré, s dřevěnými sedadly, inu bylo to v padesátých letech a mě bylo tenkrát 15 let. Rychlík už vypadal líp, měl sedačky vypolštářované, po čtyřech sedadlech, no vypadal už zvenku lépe. Šups do vlaku, ještě bylo místo na sezení u nějakých 3 lidí, tak jsem si dala tašku nahoru a s úsměvem čekala.
„Jé, ten vlak jede dřív, ne?“ řekla jsem, když se vlak rozjel. Pak mne teprve napadlo se zeptat, jede-li do Ostravy. „Ne, slečno, tento je osobní a jede jen do Přerova, ten na druhé straně nástupiště jede do Ostravy.“ No, popadla jsem tašku a nevím, co jsem si myslela, ale naštěstí mne ti lidé vrátili zpět, vždyť vlak už byl v pohybu.
A CO TEĎ? Přišel pan průvodčí a řekl mi, že v Přerově je konečná, tam musím počkat na přípoj do Ostravy. Ale byla tam dlouhá prodleva. Původně jsem měla být v Ostravě kolem půl deváté a teta se strýcem mne měli čekat na nádraží.
Přijela jsem do Přerova dost v noci, vlak stavěl u každé vrby, tam jsem se ptala, kdy a odkud jede vlak dále. Dojela jsem tedy do Ostravy, ale neznala jsem cestu k tetě a první tramvaj měla jet až ve 4 hodiny ráno. Nic naplat, musela jsem čekat někde v čekárně. Najednou se odkudsi vynořili nějací opilci, protože bezdomovci přece tenkrát ještě nebyli, začali mne obtěžovat, viděli samotnou mladou holku, tak si troufali. Zastal se mne však jeden pán ve středních letech, který řekl, že na mne dá pozor. Opravdu je odehnal, ale brzy jsem zjistila, že zištně. Myslel si, že z toho bude mít užitek on. Ale podařilo se mi se ho nakonec nějak zbavit, stále jsem se motala mezi lidmi, až mne vzal jeden tramvaják do tramvaje o něco dřív, pak mi poradil, kde vystoupit a cestu ke kýženému domu! To byl horror! Žádné mobily, ani telefony tenkrát nebyly, nemohla jsem ani tetě podat zprávu. Chudinka, pak jsem se dozvěděla, jak trpěli se strýcem a měli všelijaké vidiny. To bylo pak radosti, když jsem ráno ve 4,30 hod. zvonila u nich doma!
Zvládla jsem to tedy tenkrát dobře a na pobyt mám už jen samé krásné vzpomínky. Pamatuji se, že teta pracovala v jednom podniku v kanceláři a já jí tam někdy chodila pomáhat. Protože jsem se už rok učila psát na stroji, tak jsem jí tam psala různé dopisy a to mne bavilo. Pracoval tam i jeden mladý muž, se kterým mne teta seznámila a byla jsem s ním i jednou v divadle. Dodnes si pamatuji, že to byla opera Bohéma. A mimochodem byl to moc hezký a milý mladík.
Tak prosím, jen řeknu, že děti a studenti jedou na prázdniny a už to ve mně evokovalo takovou vzpomínku. Až na to popletené cestování – krásnou.
Hledala jsem na netu nějaký podobný vlak, ale nenašla. Zato jsem našla ono památné nádraží Přerov!