Já vím, řeknete si, že jsem „ulítlá“ na staré fotky, ale když u nich se tak krásně vzpomíná! A že v mém věku už mám na co, to je také jasné. Když jsem tedy byla u maminky, zase jsem ráno nechala maminku spinkat a šla do toho. Do čeho? No do krabice a začala s prohlídkou. Vždy mne nějaké fotky zaujmou, ale budu je tam zase muset vracet, protože je takhle přemisťuji ke mně a co když si některé bude chtít vzít bratr nebo sestra?
Omlouvám se za kvalitu, ale fotku jsem vůbec neupravovala a vězte, že je stará sedmsesát let, tak to proto. Samozřejmě jsem na fotce já, vidíte, že už od raného věku jsem se ráda usmívala.
No moment, chcete, abych se usmívala? Tak mne nechte zívnout, jinak to nejde! Je pravda, že je vidět, že můj tatínek byl profesionální fotograf. Fotil opravdu v každé situaci.
No vida, teď je to v pořádku, jen vstanu, už se usmívám. To mi v 99 % vydrželo dodnes. Tedy až na to 1 %.
Tady mne tak trochu naaranžoval tatínek, možná by to bylo hezčí barevné, ale toto je originál a také s úsměvem.
O pár let později, ale nevím, jestli to byl stejný nebo jiný strom. Je vidět, že tatínek v přírodě vyrostl a také nás v ní rád fotil. To je můj „malý“ bráška. Tedy tenkrát, dnes už je odrostlejší….
Časově ty fotky moc vzdálené nebudou. Tato dokazuje tatínkovu posedlost s fotografováním svých dětí. Ale tuhle důležitou a záslužnou činnost dělal bráška rád. V této míse se zadělávalo těsto na malé koláčky, které se dělaly na hody a jejich zpracovávání jsem téměř každoročně „odnesla“ i já. Napřed se muselo utřít máslo s cukrem a vejci. No a proč to bavilo i malého brášku? Víte, jak je to dobré, když se olizuje vařečka?