Dnes jsem se šťastně vrátila z krátkého pobytu u maminky domů. Jsem vám dlužna vysvětlení, jak to vlastně všechno dopadlo.
Po všech těch nejasnostech a mých napjatých nervech to nakonec dopadlo dobře. Ale byla to fuška! Sousedka mi napřed navečer ve čtvrtek řekla, že asi manžel přijde dřív, tak kolem čtvrté hodiny odpolední, že mohu tedy jet později. Měla jsem nakoupené nějaké maličkosti pro maminku dodatečně k narozeninám, vezla jsem si tam nové pantofle a ještě jsem se rozhodla, že upeču bábovku. To bych rozhodně sama dlouho neunesla, tak jsem si řekla, že vše vsadím na jednu kartu a počkám si.
V pátek dopoledne mi sousedka sdělila, že nakonec manžel volal, že přijde domů kolem jedné hodiny po obědě, což bylo skvělé! To bylo radosti! Asi ve čtvrtek večer viděla, jak jsem zničená, tak se fakt snažila. V duchu jsem se jí omluvila, že jsem zapochybovala a těšila se, že budu nakonec u maminky dřív než autobusem a v pohodě.
Sousedé se staví vždycky po cestě prý nakoupit na chalupu v jednom supermarketu, tak jsem si řekla, že zavolám mamince, jestli si ještě na něco nevzpomněla, že bych jí to mohla koupit a že jí nahlásím, že tedy jedu autem a kdy přijedu, aby mi mohla přijít otevřít. Zvonek mívají vypnutý a jí to přece jen chvíli trvá. Volám, telefon nikdo nebere, říkám si, že je naproti na WC. Když už jsem to zkoušela po páté a pořád nic, začala jsem být mírně nervózní. Hned mne napadlo, kam by maminka chodila, když čeká na telefon ode mne, jestli tam někde na schodech neupadla, doma nikdo…. volala jsem okamžitě bratrovi, ale ten je v práci v jiném městě, jen jsem chtěla vědět, jestli tam prší nebo ne, maminka se chodí také procházet po dvorku. U nás pršelo, tam ne, naděje tedy byla. Jen jsme vyšli z obchodu, tak jsem se dovolala. To byla úleva!
Po cestě to bylo jako v tom vtipu – svítí – nesvítí (maják policie), protože kousek cesty pršelo, pak svítilo sluníčko a bylo sucho, ale přijeli jsme k mamince a bylo krásně!
První důležitá etapa mé cesty byla zdárně završena! A dopoledne jsem se domluvila se synem, že pro mne v pondělí dopoledne přijede, dcera není ještě pojízdná! Hurá!
Pohled na jednu stranu
a na tu druhou.
Tak jsem si po těch nervácích šla uklidnit nervy pohledem z okna maminčiny ložnice. Tolik krásné zeleně a to ticho! To byl opravdu balzám!
Zítra, až bude zase chvilka času tak vám představím všechna bráškovo zvířátka.