Přečetla jsem si na blogu u Kitty, že si všechno důležité zaznamenává do diáře. Jak jsem vyrozuměla, tak si píše vše dost podrobně.
I já už roky mám na každý rok diář, kde si zapisuji pro mne důležité události, vydání nebo setkání, ale opravdu jen heslovitě a stačí mi na to zpravidla jeden až dva řádky. Někdy také není nic.
Když se moje maminka odstěhovala z Brněnska na Plzeňsko, bylo jí 82 let. V těchto letech už se těžko přesazuje starý strom. Dodnes nechápu, proč k tomuto stěhování svolila, když se jí sem vůbec nechtělo. Byla na tom zkraje psychicky dost špatně, stále plakala, nemohla si zvyknout. V obci, kde žila cca 60 let a byla zvyklá, bylo vše, co potřebovala. Obchody, lékaři, sousedi… a tady nic. Vesnice, která má 40 čísel, žádný obchod, žádní sousedi, se kterými by si mohla popovídat, o lékaři ani nemluvě.
Tenkrát, v roce 2002 – tedy před 10 lety, jsem jela k ní na jižní Moravu, abych ji pomohla se sbalit. Bratr už bydlel v tomto domě, který si koupil, celý rok a přijel pro nás autem. Nákladní auto pobralo maminčiny věci, moc toho sebou nebrala, něco měla rovnou v bytě a něco si dokoupila později. Nezapomenu, jak maminka plakala nad každým kouskem, který se vyhazoval, všechno bylo plné vzpomínek. Přesto, že se maminka stěhovala v životě mockrát, tohle asi bylo pro ni nejbolestnější.
Vím, bratr to myslel dobře, trošku ji „přitlačil ke zdi“, jinak by se určitě nerozhodla, a ona pak trpěla dlouho. Jeli jsme tedy rovnou zase do nového jejího bydliště všechny věci vybalovat. Teď si teprve uvědomuji, že jsem prakticky celý týden balila a vybalovala všechny věci, rovnala, uklízela, organizovala její nový domov.
Potom jsem k ní jezdila od nás autobusem, kterým tam je opravdu špatné spojení, každých 14 dní. A teď jsem se konečně dostala k té statistice. Začala jsem si zapisovat dny, kdy jsem k mamince jela, abych ji uklidňovala.
Maminku jsme přestěhovali koncem srpna 2002 a do konce roku jsem tam opravdu jezdila pravidelně, celkem jsem tam byla 8 x a 2 x byla maminka u nás.
Jak šel čas, tak se čas mezi návštěvami prodlužoval. Jednak proto, že maminka už na tom byla zdravotně lépe, ale jak jsem se dívala do mých záznamů tak hlavně proto, že jsme měli my s manželem zdravotní problémy a museli docházet nejen k lékařům, ale i na různé rehabilitace, nebo dokonce jsme byli i v nemocnici.
Půjdu-li ještě dál tak vidím, že loni se tyto návštěvy ještě víc „smrskly“ , ale k mamince jezdí i sestra a také maminka u ní pobyla delší dobu, protože sestra je sama, tak se potěšily navzájem.
Teď se zase chystám k mamince v pátek a tak jsem si zavzpomínala a také se koukla na tu moji statistiku. Kdybych měla ještě zveřejnit, jak často jsme loni a předloni navštěvovali s manželem lékaře, to by bylo číslo. A nejen lékaře, ale i nemocnici. No, co se dá dělat, stárneme, nemocí a problémů přibývá všem.
Ale nedávno jsem četla jeden takový krásný návod na život :
Život by neměla být cesta ke hrobu s úmyslem dojít ve zdraví a s atraktivní a udržovanou postavou. Raději proklouzni životem s čokoládou v jedné ruce a se sklenkou vína ve druhé. Tělo se obrátí v prach totálně zruinované.
Proto volejme : BOŽE, TO JE ALE PROCHÁZKA!