Chci napsat příběh jedné moc hodné a obětavé ženy, maminky i babičky. Je to už starší seniorka, má také samozřejmě zdravotní problémy asi tak přiměřeně k věku, které si ale moc nepřipouští.
Vychovala dvě děti. Když jsem ji poznala tak vím, že žila v domku spolu se svou maminkou a dětmi, ale už byla dlouho vdova. Manžel jí zemřel, když měla cca kolem 40 let a zůstala již sama. Nechtěla prý dětem domů nikoho vodit a také se bála.
Manžel měl bratra, který se stal poručníkem dětí a byl celé rodině velkou oporou, byl sám a měl je všechny rád. Ale opravdu jen jako strejda. Vím, že se povídalo po obci ledaco, ale vše to byly jen spekulace a nebyla to pravda.
Její maminku jsem také poznala, ale bohužel, jen krátce. Když čekala dcera babičky Jiřinky první dítě, tak byla prababička ve velkém očekávání, asi to prožívala příliš intenzivně, že bude mít její vnučka miminko a ten den, co se miminko narodilo, tak zemřela. Babička Jiřinka jí tenkrát spěchala říct, že mají holčičku, ale marně. Prababička její vnučky byla mrtvá. Asi prý ji rozrušením selhalo srdíčko. Vím, že mi Jiřinka vyprávěla, že na ni volala, mluvila, aby se probrala aspoň ještě na chvilku, že jí chtěla tu radostnou novinu sdělit. Bohužel, pozdě.
Tak jeden človíček se narodil a druhý odešel. I tak to na tom světě bývá. Babička Jiřinka ale musela zvládnout všechno, tak se o to víc upnula ke svým dětem a vnoučatům. Už nikoho jiného neměla. Sestra bydlí dost daleko, bratr žije v cizině. Tak jí zbyly děti.
Syn se také oženil a odstěhoval se do jižních Čech. Syn má dvě děti, dcera také. Spolu s dcerou mají domky vedle sebe a babička Jiřinka pro ně pro všechny dělá první poslední. Nakupuje, peče, vaří, dokonce někdy se vrhne i na okna, když je jí dlouhá chvíle.
Za rodinou syna do jižních Čech jezdí dost často, sama, vlakem, přestupuje, vždy si ještě naloží do tašky věci, které jim veze, vnoučata ji pozvou třeba na nějaké vystoupení, kde účinkují a ona neodmítne. Jede klidně jeden den tam a druhý zpátky! Obdivuhodná žena! Ještě jezdí i svým autem, ale opravdu jen na větší nákup nebo je-li to nezbytně nutné!
Naposledy, když jsem s ní mluvila, jela také takhle na otočku a to si stěžovala, jak ji bolí noha. Ale dětem prý to nemůže udělat, je to její život.
Když jsem ji chválila a obdivovala tak říkala, jestlipak si na ni jednou taky vzpomenou až tady nebude! Co, vzpomenou, budou všichni prstíčkem hrabat, určitě! Ale při té její chuti do života věřím, že to bude ještě dlooouho trvat! Přeji hodně zdraví!