… aneb jak soused dostal rebarboru.
Včera odpoledne někdo zvonil. Otevřu a koukám, za dveřmi soused. Nebývá zvykem, že chodí on, lekla jsem se, že se něco stalo sousedce, ale usmíval se….
Spustil tak nějak opatrně. Jestli bych mu prý upekla rebarborový koláč. Dostal fůru rebarbory a co s ní? Vtom už vyšla i sousedka. Říkala, že kynuté těsto neumí a on chtěl kynutý koláč s rebarborou a hodně žmolenky.
Co bych to byla za sousedku, kdybych ho odmítla, že? Přece si musíme pomáhat a soused určitě takový je. Už jsem tady psala, že mne vezl dvakrát k mamince, když jel na jejich chaloupku a zajel si tak 20 km. I když jsem mu na benzin přidala, přece jenom – nemusel.
Okamžitě hlásil, že mi suroviny zaplatí, to jsem zase odmítla já s tím, že si to vyberu jinak. Jeden nikdy neví, kdy zase budu potřebovat odvézt k mamince. A takový kynutý koláč toho zase tolik nepotřebuje, pár vajec, tuk, mouku, cukr, droždí, trochu práce a plynu. Řekla jsem, jestli stačí, když bude mít koláč další den, ale pak jsem si to rozmyslela, ještě odpoledne jsem se do toho dala a navečer už voněl koláč nejen u nás, ale i u sousedů.
Nejvíce mi snad dalo zabrat loupání a krájení rebarbory. Bylo jí opravdu hodně, stačilo půl a druhou půlku prý máme pro nás. No tak jsem pekla dnes ještě jednou.
A věřili byste, že jsem tento koláč pekla po prvé? A víte, že byl jedlý? Ochutnala jsem až dnes toho našeho, ale jo, fakt dobrý. Měla jsem dokonce „domácí“ vejce, která jsem dostala za zkrácení záclony, tak je koláč i krásně žlutý! A vlastně dodatečně si uvědomuji, že jsem jim včera odnesla koláč i s plechem a chutnala až dnes! No, teď už je to fuk, ale docela jsem si troufla!
Konec dobrý, všechno dobré! Dobré sousedské vztahy si musíme pěstovat! Jednou potřebuje soused nebo sousedka, po druhé já.