Dnes mi se slzami v očích volala moje dobrá blogová kamarádka Kitty. Nemohla ani mluvit, jen mne odkázala na svůj blog. Původně jsem chtěla dnes psát něco jiného, ale na počest jejího pejska Betty se vložím dvě básně pana Petra Šafránka.
SMRT
Smrt není o květech a o jaru,
je jako smutek včely v jantaru.
Smrt je o chladu a o zimě
jen z rozmaru se tváří nevinně.
Smrt je konec lásek, nenávistí,
vířivý tanec spadaného listí.
Smrt je dáma bez okázalosti,
v černém vítá své smuteční hosty.
Smrt však také bývá štěstí –
tichá cesta bez bolesti.
No a také si myslím, že dnes nebude mít Kitty dobré spaní, že jí bude pronásledovat noční splín. Proto sem dávám ještě i tu druhou příslušnou báseň pana Petra.
NOČNÍ SPLÍN
Jak pomalý vlak se noci vlečou,
myšlenky jak líná řeka tečou.
Černá noc černých myšlenek,
tvářím se klidně navenek.
Tmavá, dusná noc v rytmu reggae,
scházíš mi, v duši mě zebe.
Tvá vidina myslí zvolna tancuje,
zamilovaný malíř lásku maluje.
Třináct černoušků reggae vytrsává,
prázdný je můj vesmír,
místo tebe voní káva.
Černá káva, bláznivá noc,
duše blázní, volá o pomoc.
V prázdné lahvi a v duši svítá,
černý splín končí, v srdci je dýka.
Jen malá bolí jizva v stěně srdeční.
Končí ta výzva. Reggae smuteční.
Tolik tedy dnes ústy básníka p. Šafránka.
Je mi líto každého šikovného a milovaného domácího mazlíčka, když odejde. Obzvlášť když je to nečekaně. Ale i jinak to bolí. Je to asi šest týdnů, co umřel pes tchyně mého syna, asi čtrnáct dní po něm to byla fena mého brášky a teď je to Betty od Kitty. Už jsem si přestala říkat, kam se všechna ta štěňátka dávají, už se nedivím.
Tak všichni vy ostatní, kteří máte doma nějakého toho „živočíška“, jak jim říká Kitty, opatrujte si ho, už myslím, že by ti tři pejsci, které jsem aspoň trochu znala, na delší dobu stačili.