Tak jsem začala hned po snídani. Zadělala jsem si těsto na mazanec a mezitím jsem udělala takového mini beránka. Pro nás dva stačí, když bude k snídani něco jiného, ne?
Dala jsem vařit vývar, brambory na salát, vejce na chlebíčky.
Uvařila jsem oběd – játrovou omáčku s rýží, upekla to dvoje pečivo. Po obědě jsem udělala bramborový salát na dnešní nedělní sváteční oběd a dala si pak kávu s tím beránkem.
Odpoledne jsem si ještě opražila mandle a udělala obložené chlebíčky. Ano, to všechno jen pro nás dva. Žádná návštěva hlášena nebyla.
Večer jsme si s manželem řekli, že konečně vypijeme to šampaňské, které máme od Vánoc v lednici. Na Silvestra manželovi nebylo dobře, tak se neotvíralo a ani pak na to nebyla chuť. No, přiznám se, že ani včera moc nebyla, ale co s tím, ne? Večer jsem tedy tu lahev donesla k televizi a šla pro skleničky.
Zaslechla jsem nějaké brumlání, ale nevracela jsem se. Správně, manžel to šampáňo otevřel, ale…. když jsem se vrátila zpět, lahev stála (mokrá) na koberci, na stolku byl mokrý ubrus, prostírání, stolek je jasný a manžel stál a čekal 🙂 co já na to. Vlastně, on ví, že nejsem žádná hysterka, ale musela jsem to uklidit. Jasný, nebyla to zas taková katastrofa, ale po tom mém „vytíženém“ dni jsem už chtěla mít klídek.
A to šampaňské? Pili jsme tu lahev tři hodiny, dopíjeli těžce a shodli jsme se na tom, že kdyby nám chtěl někdo nabídnout ještě půl skleničky, už ani omylem.
Je to tak. Tělo si samo řekne, co by rádo a co ne. A já to stále říkám, že už jsme si to své vypili, proto nás to neláká. A v noci? Žádný spánek jako miminko jak to bývalo dřív, ale divoké sny, časté buzení…. co naplat. Každý věk má svoje vrtochy!
