V pondělí vždy dojde chleba a tak je jasno. Tentokrát jsme hned zrána zašli do našeho supermarketu, kam to máme nejblíž, chtěla jsem udělat špenát a taky došel. Zbylo ze včerejška maso, zelí ne, tak jsem si řekla, bude změna a šlo se.
Venku sice trošku chladněji, ale příjemně, svítilo sluníčko, už je ve vzduchu cítit kousek jara, nemyslíte?
Ještě než jsme došli do obchodu, tak jsme potkali sousedku. „Jdete pro vajíčka?“ „No, budou-li, vezmu“, odpovídám. „No zatím mají, ale nevím jak dlouho. Vietnamci si tam nakupují do svých obchodů plné vozíky krabic a tam je prodávají za 50 Kč, tady je mají za 30 Kč.“ Tak a byla jsem hned informovaná.
Nakoupili jsme, vzali 10 ks vajec (nejsem katastrofický tip) a šli k pokladně. Za námi stál vietnamský obchodník a měl tedy naloženo. Myslím vejce. Paní pokladní to viděla a ještě než jsme přišli na řadu my, tak mu řekla, že ne, jen jednu krabici, víc nedostane. ON ji prostě ignoroval. Neřekl ani slovo, tvářil se neutrálně a stál. Když byl upozorněn asi po páté, na mmt se vzdálil a pak přišel nějaký takový malý nevýrazný pán – prý vedoucí (no, já mám sice jinou představu o vedoucích, ale budiž) a řekl, že si to může vzít všechno.
Teď ovšem naštval paní pokladní. Nastala taková menší výměna názorů, kterou začal onen „vedoucí“. Pokladní si to s ním chtěla vyříkat „vzadu“.
On: „Ráno jsi nechávala kolik kdo chtěl“
Ona: „Ano, ale pak se řeklo, že už ne, lidi mi tady nadávali.“
On: „Tak jsi neměla prodávat tolik ani ráno.“
Ona:“Tak si sedneš tady za tu pokladnu a budeš to lidem vysvětlovat, tolik jich zas nepřišlo“.
To byla úroveň, co? My, nakupující, jsme se pochopitelně zastaly paní pokladní, zkrátka udělal z ní blbce. A to se nemá a už vůbec ne před lidmi. Doufám, že mi dáte za pravdu.
Pak už se nic nedělo, až zase na ta moje „zastaveníčka“. Hned u obchodu jsem potkala jednu moji kamarádku – vrstevnici, která dřív bydlela pode mnou a ta mi honem musela sdělit, že mají druhé pravnoučátko.
Na zastávce autobusu už stálo spousta dalších známých, které jsem stačila jen pozdravit, abych si vyměnila aspoň pár slov s tchyní mého syna.
A na schodech byla sousedka, tak začala vyprávět, jak uslyšela druhá, že se tam bavíme, otevřela také dveře a byla schůze raz dva.
Ale, honem svléknout, uklidit nákup a honem volat mamince! Už jsem ten svůj obvyklý čas přetáhla a maminka bude mít jistě starost, co se děje. Bývám většinou přesná.
Venku zatím stále svítí sluníčko, radujte se, přichází pomalu, ale jistě JARO!
Zdroj obrázku: internet