Začátkem února zde jsem psala o tom, jak manželovi vypadl zub z téměř nové protézky a jak všeho nechal a běžel, a běžel a rychle utíkal, aby měl zase vše v pořádku z paní zubařce.
Nepsala jsem však, jak to dopadlo. Špatně. Měli dovolenou a měli být až za 14 dní. No, že by z toho měl radost neměl, ale co, stávají se horší věci, ne?
Konečně v pondělí nastal tedy ten den „D“ a šel si nechat udělat tu opravu, protože přece jenom ty staré zuby, které měl naštěstí schované, to už není ono.
Oprava měla být ještě ten den odpoledne, tak tam hned šel. Hurá, tedy až potud vše v pořádku.
Včera ráno mne volá, abych se šla na něco podívat. Jeden zub byl jako vyviklaný dopředu. „To přece není v pořádku, že?“ říkal manžel. „Jasný, to do něčeho kousneš a zub bude venku!“ říkala jsem mu a ještě jsem mu poradila, ať s tím zkusí trošku zahýbat. Raději nezkoušel nic a šli jsme nakoupit.
Jen jsme přišli domů, volá mne znovu. Správně, zub už byl venku. A bez bolesti. Nemusím snad dopodrobna líčit, jak jsme svorně nadávali, jak se dnes dělá, že to vydrželo vlastně jen 3 dny. Byla to zase ta dvojka!
Jak ho ten den bolelo to jeho invalidní koleno, že sotva došel domů. Ale protože má manžel rád všechno v pořádku hotové včas a to nejlíp ihned, rozjel se po obědě znovu na zubní. Připraven říci na to svůj názor.
Dnes si šel zase pro opravu. A vida! Byla to sice dvojka, ale prý na druhé straně a chyba je snad v něm, že špatně kouše! Tak to se přiznám, že to jsem nikdy neslyšela. To mu řekla sestra z ordinace a rovnou ho odvedla k paní laborantce, která sedí naštěstí jen o poschodí výše.
Tam si musel párkrát skousnout papírek, aby mu v laboratoři zuby přibrousili, prý to mělo špatný sklon! A pak, že za to může on!
Teď jen budu čekat, který zub mu vypadne příště. To už bych jim tu jeho protézu šla na hlavu asi hodit sama. Mají jediné štěstí, že nic neplatil!