Nesmím hned na úvod připomenout hlavně těm mladým návštěvníkům mého blogu, že dnes mají svátek zamilovaní. Ale já věřím, že oni na to nezapomenou a udělají si zase jeden krásný den! Všem, i těm starším přeji hodně štěstí a lásky!
Přáníčko zapůjčeno z internetu
Já jsem se ale původně chtěla zeptat na něco úplně jiného. Kolik asi tak zastavení tak absolvujete během třeba jedné cesty na nákup a zpět?
My jsme šli ráno s manželem jako vždy nakoupit a dost často přímo na schodech potkáváme naši mladou sousedku, která tam bydlí asi půl roku. Buďto jde s dětmi do školky, nebo s pejskem z ranní vycházky. Tak se pozdravíme, já i s pejskem, prohodíme pár slov, jinak to neumím a pokračuji dál. Daleko jsem se však nedostala. U venkovních dveří jsem potkala tu jednu moji vrstevnici, která tam bydlí tak dlouho jako já a měla cca před měsícem zdravotní problémy. Opravdu jsem na ni myslela, protože se mi na můj mobil neozvala, že by něco potřebovala. Tak jsem se musela samozřejmě zeptat, jak jí je a hned jsem i sama konstatovala, že určitě líp. Měla takové veselejší oči.
A šlo se dál. Manžel vždy trpělivě zůstane stát také a občas se přidá, ale neříká nic. Už si zvykl. Tak jsme ušli zase pár metrů a dole pod kopcem jsme potkali další sousedku z vedlejšího vchodu, která se ptala, kde jsme byli, že nás dlouho neviděla. Pár minut a šlo se dál.
Došli jsme tentokrát až do supermarketu, ale tam jsem se zase dala u výběru zboží do řeči s jednou paní, kterou jsem nikdy neviděla a ona mi něco říkala, když mi upadlo zboží. Naštěstí se nic nestalo a tak jsem dostala dobrý tip, kde mají dobré a levnější maso. No, uvidíme, třeba se to bude hodit.
U pokladny nás vždy zdaleka zdraví paní pokladní, my jsme takoví zapamatovatelní, protože chodíme pořád spolu a tak vždy něco řekne, krásně s úsměvem, takové lidi mám nejraději. Ještě stačíme pokecat o vaření, ona, i když je mladší, tak dá téměř vždy nějaký tip na dobré jídlo s ohledem na to, co vidí v košíku. Tentokrát jsem se nějak víc rozjela, stálo to necelých 500 Kč a zas tolik toho nebylo. No, co naděláme.
A šup, šlo se dál. Máme svoji pekárnu, kde pravidelně nakupujeme chleba. Ten jsme dnes nekupovali, ale šli jsme se tam zeptat, jestli mají dia zákusky, no když je ten Valentýn. Paní prodavačka nás už také zná, je milá a tak zase pár vlídných slov a jdeme konečně na autobus.
Vzhledem k tomu, že jezdíme stále přibližně ve stejný čas, potkáváme stejné lidí. Všichni se zdravíme a taky pokecáme. Buďto tam čeká druhá babička mých vnoučat od syna, nebo soused z vedlejšího baráku a také jsem se tam seznámila a popovídáme si teď už téměř pravidelně s jednou příjemnou mladou paní. Domluvily jsme se, že nám jednou její manžel maloval obývák. Představte si to.
No, řekli byste, že to je hrůza? Není. Dlouho si nepovídám a jsem takový komunikativní člověk, který má rád lidi. A jak to máte vy?