Ano, tak to vidím já. Myslím, že už v mém věku mohu hodnotit a pohlížet na věci a příhody jinýma očima než v mládí.
Když si člověk myslí, že už to dál nejde, že je to konec jeho snům a nadějím, že už se nedá nic změnit a nemůže být hůř, tak si zoufá.
A zoufá si tak, že se za to potom stydí a hořce toho lituje. To je také můj případ. Nerada, ale přiznávám …
Byla jsem tenkrát mladá. Bylo mi 27 let, byla jsem 7 let vdaná. Měla jsem dvě děti. Manžela, který byl mým prvním klukem, mou první velkou láskou a se kterým jsem chtěla zestárnout….
Překonali jsme spolu různé dost velké překážky, daleko od domova, od rodičů, přátel a známých, začínali jsme jen my dva. Pak přišly děti a mezi tím ty překážky. Každý, kdo nás znal tak říkal, že po tom všem, co jsme spolu dokázali překonat, tak nechápe…
Jednoho dne jsem se vrátila nečekaně domů s dětmi, kterým bylo šest let a jeden rok, přijela jsem vlakem přes tři sta kilometrů, s přestupováním, sama s těmi dětmi. Byla jsem u rodičů. Předtím jsem se nemohla manžela dovolat domů, měla jsem strach, co když se mu něco stalo?
Jela jsem tedy dřív a to byla chyba. Domů jsem se nemohla dostat, protože ve dveřích byl klíč. Zvonila jsem. Tušíte určitě všichni správně, co se u nás dělo. Asi jsem je vyrušila v nejlepším. Myslela jsem, že mne klepne. „Té“ slečně jsem v zoufalství vynadala, nazvala jsem ji nehezky, ba přímo sprostě, ale manžel se jí zastal a dokonce po mně chtěl, abych se jí omluvila.
To už bylo i na mne moc. Šel jí dokonce vyprovodit. Ten moment jsem měla tmu před očima, zoufalstvím jsem nevěděla, která bije.
Vím, že zoufalství je vlastně bezmoc a já byla tak bezmocná. Všechny mé sny se rozplynuly, nezbylo nic. Všechno, v co jsem věřila bylo rozbité na malinké kousky.
Ten moment jsem měla tmu před očima, sedla jsem si k plynové troubě a pustila plyn. Naštěstí se za chvíli manželovi něco nezdálo, tak mne šel hledat a našel. Seděl pak u mé postele do rána, já zvracela a strašně jsem se styděla! Proč? Že jsem zapomněla na ty moje zlaté, milé vytoužené děti a kvůli chlapovi jsem dokázala tohle. Stydím se za to celý život a jsem mému bývalému vděčná nejen za ty moje děti, ale vlastně i za to, že mne zachránil, i když naše manželství už se zachránit nedalo. On pokračoval ve vztahu a já už nikdy takhle zoufalá nebyla.
Nakonec vše dopadlo úplně nejlíp. Mám hodného muže už víc jak 30 let, hodné děti a zlatá vnoučátka.
Kdysi jsem četla, že ten, kdo přemohl zoufalství je vlastně optimista. Já v podstatě optimista jsem, i když ze začátku to bylo s pomocí…