Už dříve jsem psala o tom, že jsem si díky internetu našla své bratránky. Dnes to chci upřesnit. Nebylo to jen díky internetu, ale především díky tomu, že jsem začala blogovat.
Nebyli to jen bratránci, které jsem si tady našla (nejsem žádný troškař, takže byli hned tři), ale našla jsem zde pár „opravdových“ přátel.
Toto přátelství není jen v tom, že čteme pravidelně navzájem své blogy, že si někdy napíšeme některé věci i emailem, ale s některými si třeba opravdu píšeme, ano, čtete dobře píšeme myslím ručně, eventuálně telefonujeme.
Dokonce se přiznávám, že jsem dostala už i balíčky poštou. Ani nemohu popsat, jak mne tohle dojímá a vždy mne to dostane. Jak se mohou spřátelit lidé, kteří se ještě ani nepotkali, pořádně se neznají a ani se tváří v tvář zatím neviděli?
Víte, možná to někomu nepřipadne takový zázrak, ale já to tak vidím. Ruku na srdce, co my, senioři máme za radosti kromě dětí a vnoučat? Už ani z toho dobrého jídla se nemůžeme tak radovat, protože nesmíme to a ani tohle, když už občas zhřešíme, tak máme špatné svědomí, určitě to spousta z vás zná.
Proto se cítím obohacena o své nové přátele, na které myslím nejen u mého PC, ale už i při různých příležitostech.
Také ostatní mí virtuální přátelé mi dávají pocit pohody, poznávám různé zvyky, naučím se spoustu nových věcí.
Za to všechno vděčím blogu a mé vnučce, která mne vlastně na tuto myšlenku už více než před 3,5 roky přivedla! Všem tedy ještě jednou – DÍKY, DÍKY, DÍKY!
