Dnes je Státní svátek.
Dne 17. 11. 1939 nacisté brutálně zakročili proti vysokoškolským studentům.
O padesát let později, tedy 17. 11. 1989, týden po pádu Berlínské zdi, začala v Praze Sametová revoluce. Studenti se sešli, aby si připomněli tragické události, které se staly před padesáti lety. Z původně klidné demonstrace vznikla stávka za svobodu a demokracii.
Opět tedy měli v první řadě slovo studenti. Studenti to vlastně začali, ale nejsem si tak jistá, jestli všichni dnešní studenti o tomto dni ví to podstatné. Tenkrát studovala na VŠ i moje dcera, která byla také „u toho“.
Já vzpomínám na dny, které přišly později, pak to už dostalo rychlejší spád. Pracovala jsem ve velkém chemickém závodě na oddělení, které bylo dost důležité. Zažila jsem tam za ty roky jenom dva vedoucí, oba kované komunisty. Já pracovala jako referentka, která vyřizovala doklady pro vstup externích pracovníků do podniku, zvláštní povolenky našim zaměstnancům, aby mohli odcházet ze závodu, kdy potřebují, doklady, kam všichni nesměli atp. Měla jsem vedle stolu okénko, u kterého jsem musela být stále. Nějaké „vykecávání“ se, jak je dnes běžným zvykem, to se nekonalo. Nechávali si mne tam asi hlavně proto, že někdo pracovat musel a mne práce bavila.
Náš tehdejší soudruh vedoucí toho moc nenadělal. Říkal, že vedoucí pracovat nemusí, že stačí, když mu oddělení běží, i když tam není. Měla jsem ještě dvě kolegyně. Ta jedna měla na starosti tajnou agendu a byla to šéfova oblíbenkyně. Chodil si s ní povídat o chalupě, zahradě, zálibách a koníčcích. Dveře jsme mívaly otevřené, tak jsem všechno slyšela, ale zapojit jsem se mohla málokdy, protože jsem měla pořád plno u okénka.
Druhá kolegyně byla v dělnické profesi, i když seděla za stolem. Byla také u komunistů, tak byla důležitá! Byla to vlastně taková manipulantka, která roznášela spisy a poštu po celém závodě a že nebyl malý! Stále se ale montovala i do naší práce.
Pamatuji si, když už byly i u nás v závodě demonstrace, kam chodíval i můj syn (na což mne vedoucí nezapomněl upozornit) a vzniklo Občanské fórum, tak se začaly dít věci. Já jsem jako většina doslova nenáviděla tu „zašívárnu“, kterou měli soudruzi na Lidových milicích a placenou, měli také volný průchod branami v kteroukoliv dobu. To byly jedny z těch dokladů, které jsem vystavovala na žádost vedoucích já. Když si přišel ještě v této době jeden člen LM vyřídit tento doklad, měla jsem toho dost. Šla jsem tam, kde bylo vedení OF a zeptala se, zda je to ještě teď aktuální a zda je to v pořádku. Samozřejmě neměli ani tušení, kdo všechno tato privilegia má a snad během dvou dnů měli soudruzi po legraci. Vše museli vrátit.
V té době se také jednalo o výměně našeho vedoucího. Jako vedoucí odboru ochrany už nepřipadal v úvahu, tak sám podal demisi. Ještě ale stačil zajít za pracovníky, kteří měli v kompetenci vyznamenání a zařídil mi před odchodem udělení vyznamenání Zasloužilý pracovník, což měli u nás už všichni nejen straníci, ale i ti, kteří neměli černý puntík jako já. Pod náš odbor ochrany patřilo ještě oddělení závodní stráže, to byla tenkrát ozbrojená složka. Také vedoucí tohoto oddělení, mimochodem kamarád našeho šéfa, byl komunista a sám skončil.
A tím začala nejen nová etapa řady lidí v naší zemi, ale hlavně ta moje. Mne můj nový vedoucí na doporučení mých spolupracovníků navrhl, abych pracovala jako vedoucí oddělení této závodní stráže, které mělo 116 pracovníků se zbraněmi.
Měla jsem krátký čas na rozmyšlenou, bála jsem se, zda to zvládnu, jestli na to budu stačit, měla pár bezesných nocí. Nakonec jsem ale souhlasila a až do odchodu do důchodu jsem tedy pracovala jako vedoucí tohoto oddělení.
Práce mne bavila a dodnes ráda vzpomínám a mohu s čistým svědomím říct, že všichni moji dřívější podřízení, které občas potkávám, mne zdraví a rádi vzpomínají. Po mně prý tam přišel někdo, co je pěkně dusil. Ale jednu prioritu jsem měla. Byla jsem v historii tohoto závodu jediná žena, která vedla toto oddělení, jinak samí muži. Přede mnou i po mně.