Téma tohoto týdne doslova nabízí ono známé rčení, že „nic není nemožné“. Já to ale trošku otočím. Kolikrát se ptáme sami sebe : JE TO VŮBEC MOŽNÉ?
Ano, je to tehdy, když se nám zdá, že něco strašně rychle uteklo, že už nám ty děti nějak rychle rostou, později říkáme, že děti stárnou, my ne.
Aby se stalo něco, co není možné – nebo-li chcete nemožné, to se může stát tak ve snu. Na druhou stranu třeba si naše babičky a dědečkové, kteří se narodili začátkem minulého století nikdy nepomysleli, že třeba my budeme považovat za normální to, že budeme elektřinou nejen svítit, ale i že nám tato elektřina bude pomáhat při práci, že nám poteče z kohoutku voda, dokonce i teplá, že si budeme moci telefonovat odkudkoliv a kdykoliv, a tak bych mohla pokračovat jistě ještě dlouho. Ano. To by se tenkrát zdálo nemožné a přece je to teď pro nás samozřejmostí.
Já jsem otočila tuto otázku. Sama se kolikrát ptám, jestli je možné, jak ten čas rychle letí. Zdá se mi, že nedávno jsem měla já miminko a už můj nejmladší vnuk dávno přerostl nejen mne, ale i dědu. Psala jsem, že jsem byla tento týden u maminky a moje oblíbená odpočinková činnost je prohlížet si stále dokola staré fotografie. Vždy najdu něco, co mne zaujme. Tentokrát jsem si přivezla fotku, na kterou jsem už dávno zapomněla.
Toto jsou moje děti v roce 1972. Synovi bylo 10 a dceři 5 let. Proto jsem si říkala, jestli je to vůbec možné, že už je to tak dávno!
No a tahle fotka je stará asi 5 let! Tak řekněte sami. Je to vůbec možné? Ale je, to si myslím, že je také jediné spravedlivé na tomto světě, že všichni stárneme stejně rychle.