Víkend se opravdu vydařil. Nemyslím až tak počasí, i když sluníčko svítilo, ale myslím co se týče mých zlatíček.
V sobotu přišel nečekaně syn s rodinou. Odpadlo jim nějaké „bowlení“, tak hned zavolala vnučka, jestli mohou přijít. Samozřejmě, byla jsem ráda nejen proto, že je zase uvidím, ale i proto, že byli tak milí a hned mysleli na nás.
Stačila jsem ještě na rychlo něco upéci a pak už jsme se jen těšili. Hezky jsme si popovídali, zasmáli se a hned jsme s dědou popřáli Lukymu k jeho úternímu svátku. Je už těžké těmto „velkým dětem“ něco kupovat, proto dáváme do obálky vždy nějaké ty korunky. A k tomu malý mlsek. To aby se neřeklo. Syn hned při té příležitosti dovezl vody, tak jsem byla ráda, že si vzpomněl.
Srdíčko nám přišla potěšit i v neděli dcera s dětmi. I tam přišla na řadu gratulace. V sobotu bylo zase pro změnu Terezky, tak bylo přáníčko na místě. Dárečky dávám všem vnoučatům stejné, protože je mám všechny stejně ráda. Já myslím, že to snad ani jinak nejde.
Také jsme se mimo s nimi potěšili i s jejich Pegginkou, která byla dobře „rozjetá“ a aspoň jsme se zasmáli. Vždy se ptám všech dětí, co je nového ve škole. Většinou toho moc nebývá, tentokrát jsem se dozvěděla, že Terezka si dělala u Menzy IQ test a dosáhla na krásných 139 bodů! Uvažuje o tom, že by se tam příští rok přihlásila za člena. Také teď jezdí každých 14 dní do Prahy na katedru mat-fyz., kde absolvuje přednášky jako jejich příští studentka. No, co naděláme, vnoučátka jsou už téměř samostatná.
Další společné setkání – tentokrát opravdu v hojném počtu – je připraveno na pátek příští týden, kdy je svátek, to si asi skoro všichni navzájem ještě popřejeme, co jsme doteď nestihli, pokecáme a bude nám fajn. Jen aby do toho nikomu nic nevlezlo, to by byla škoda.