Téma tohoto týdne TICHO by se dalo vnímat všelijak. Ticho jako klid, ticho jako klid před bouří, ticho takové, že nesmím říkat, co si myslím, ticho – když student při zkoušení mlčí, je toho jistě hodně takových příkladů, ale asi nejznámější je, že TICHO LÉČÍ.
Něco na tom určitě je a když je nám opravdu hodně zle, tak nám to ticho opravdu pomáhá. Za tím si stojím i já, která hned, jak ráno vstane, zapíná rádio.
Ale TICHO, o kterém já chci psát, to bylo takové, při kterém mně mrazilo. Je už to hodně let, ale na to se zapomenout nedá.
Psal se rok 1974, bylo to v létě – 19.července, byl večer. Přesto jsme se TO všichni dověděli. Bouchla u nás chemička. Závod, kde jsme pracovali, byl v noci v plamenech a my jsme na to viděli z okna, i když je to pár kilometrů daleko, ale ten oheň byl tak velký!
Pracovala jsem tenkrát na oddělení, které mělo za povinnost spolupracovat s policajty, já osobně jsem jim tenkrát psala zápisy z vyšetřování. Hrůza! Přiznávám se, že jsme „fasovali“ před začátkem práce frťana. Aby nám z toho, co se zjistilo, nebo našlo, nebylo špatně.
Nejhorší, když jsme ráno přišli do závodu bylo to TICHO. Zlověstné a smrtonosné ticho. Když fabrika jela, byl to hukot, ale to nám všechno pořádně došlo až v době, když celý provoz stál a byl právě to ticho!
Byl to nejtragičtější den v historii chemických závodů. Výbuch usmrtil 17 lidí, spoustu jich bylo zraněno a bylo poničeno 300 domů! Už si přesně nepamatuji, jak dlouho fabrika nejela, ale to hrozné, nejhorší TICHO, jaké si pamatuji, na to se opravdu nedá zapomenout.
Než se požár uhasil trvalo to cca 4 dny, bylo tam přes 200 hasičů a zranění lidé byli i v kolem projíždějící tramvaji. Všude vysypané sklo, které měli někteří zasekané po celém těle, všude kolem plno krve.
Tak tohle TICHO, toho bych se už nikdy nechtěla dožít. A tohle TICHO nepřeji opravdu nikomu.
Ilustrační foto „naší“ chemičky staženo z netu.