…….. aneb to, co se nevešlo.
Začnu těmi postřehy. Všimla jsem si, že v Praze je jakási móda mezi mladými nebo mladšími, kteří tedy mají dobré oči, že si sebou pořád všude nosí knihu, aby si ji mohli v dopravních prostředcích číst. A to nejen v sedě, ale i ve stoje. Já nevím, ale asi bych to neuměla, protože takové roztrhané čtení po kouscích, nevím, jestli by mi dalo to samé, jako když se do té knížky začtu chvíli déle.
*******************************
Poslední den, když jsme byli na Václavském náměstí, tak jsme si tam na chvíli sedli na lavičky kousek pod „koněm“. Bylo hezky, nás bolely nohy, tak jsme poseděli chvíli déle.
Rovnou naproti nám podřimoval vsedě nějaký bezdomovec. Měl v tom teple na sobě teplou bundu, byl celý ušmudlaný a jak pospával, tak sebou mlátil ze strany na stranu. Taky jsem si všimla, že tento typ lidí nemají moc rádi „zametači“. Už den předtím, když jsme seděli u Můstku, tak tam jeden „sbalil“ nějaké zbytky jídla vedle člověka, který tam ještě seděl, ale ten ani nemukl. Nevím, jestli to ještě nechtěl jíst, ale nic.
Tak kolem tohoto našeho „protějšku“ šel také jeden s koštětem a před tímto člověkem ležel na zemi neotevřený jogurt nebo něco podobného. Šup a bylo to v popelnici. Ještě jsem si říkala, až se probudí, že to bude ten spáč hledat. Ale věci se měly jinak.
Jak se tak klátil ze strany na stranu, manžel ještě říkal, že čeká, kdy spadne na zem. Sotva to dořekl tak asi za dvě minuty bác a ležel vedle lavičky na zemi. Ne, že by se probudil, ale začal sebou házet, klepat nohama a celým tělem. Než jsem si uvědomila, že něco není v pořádku, tak šla kolem slečna, která na nic nečekala a volala sanitku. Přijeli asi za 10 minut, ještě jsem si říkala, že kdyby šlo o život, tak je pozdě. Slečna jim to vysvětlila a odešla. Záchranáři bezdomovce budili, moc se mu nechtělo, už dávno se neklepal, ale také se neprobral. Pak konečně se asi na moment probudil, zdálo se mi, že nadává a zase spal dál. Naložili ho do sanitky a tam se ho asi snažili probrat, protože tam ta sanita ještě dost dlouho stála, ale my už šli dál.
Tak jsem si říkala, že to ti saniťáci také nemají lehké. No samozřejmě ti bezdomovci asi taky ne. Je ale zajímavé, že na pití jim vždy zbudou peníze.
*******************************
A na závěr ještě jedna perlička. Ano, pochopitelně se to týká mne.
Já měla vždy problémy s vyprazdňováním. Když změním prostředí, je to ještě horší. Už jsem si ale zvykla, tak jsem to, že jsem nebyla dva dny neřešila. Však ono to nějak dopadne.
Ve čtvrtek, to byl třetí den, tak už to bylo lepší. Než jsme odjeli do centra, to jsme měli namířeno do té Zlaté uličky, tak jsem stačila jít 2 x. Nebylo to se mnou ale lehké ani dál. Při jízdě tramvají mě začalo bolet břicho. Na Malostranském náměstí jsem viděla WC, tak jsem vyfičela z tramvaje, jako když hoří, vletěla do sázkové kanceláře, která byla hned vedle a ptala se. Aha, WC je vedle, tak pardon, ale bohužel, měli ještě 5 minut do otevírací doby a to by mohlo být pozdě. Tak jsem vletěla vedle do kavárny, kde bylo otevřeno, ještě že mi to dovolili. Pak jsme čekali na další tramvaj, ještě že jsme nikam nespěchali.
Byli jsme zrovna obdivovat krásy Zlaté uličky, když mne znovu začalo bolet břicho. Ještěže mají na Pražském hradě WC! Bylo to zase jen tak tak a po prohlídce dalších okruhů znovu! Pak jsme jeli na oběd do restaurace, která to všechno jistila a vzápětí pak metro. Tak jsem si tento den tedy užila za oba předcházející No, že to nemá se mnou ten můj manžel snadné? Já vím, ale nepřeji to nikomu.
Nedalo mi to, abych sem nedala ještě jednu fotku ze Zlaté uličky, aby bylo vidět, že se přes to všechno manžel ještě usmíval.