Jak jsem tak koukala, tak příběhy o životě píší většinou mladé dívky, jedná se tedy zatím o začátek příběhu, který bude určitě dlouhý.
Něco jiného je to v mém případě. Já nemohu psát můj příběh jako životopis, to by bylo na knihu, ale jen jako vzpomínku na něco – na nějaký kratší, leč významný příběh, který se mi zapsal hluboko do paměti.
Mám teď momentálně na mysli těch příběhů několik, jen si správně vybrat. Tak třeba tento :
Dávno, dávno už tomu, bylo to v minulém století, když jsem se poprvé zamilovala. Bylo mi krásných 14 let pryč, už jsem měla vychozenou základní školu. Tenkrát byla jenom osmiletka, já tehdy jezdila do školy do velkého města, ale zamilovala jsem se do kluka u nás v obci. Byl o čtyři roky starší, chodil učesaný „na kohouta“, moc se mi tenkrát líbil. Jenže já pro něj byla „malá holka“, co jiného.
Přesto se mi pomocí kamarádky jednou povedlo si s ním domluvit schůzku. Rande se tomu říkat nedalo. On to asi věděl, že se mi líbí, i když jsem mlčela jako hrob, ale asi jsem zas tak nenápadná nebyla. Tak jsem jednou řekla doma, že jsem si zapomněla u spolužačky sešit a že pro něj musím jít. Měli jsme však s Ním domluveno, že se sejdeme. Spolužačky maminka se tenkrát zase divila, jak může ona vědět, že si pro ten sešit přijdu zrovna teď, že mne vyhlíží. Telefony tenkrát – co to bylo? To měli opravdu jen úřady a prominenti.
Šla jsem si tedy pro ten sešit a přitom jsem šla doprovodit toho „mého“ na nádraží, jel do práce na noční. Ale nebylo to v noci, bylo tak kolem sedmé hodiny večerní. Pamatuji si, že mne tenkrát držel za ruku a já byla v sedmém nebi. Cítila jsem se, jak se červenám, to byl pro mne tenkrát velký pocit blaha. No, byli jsme tak vychovaní, nic bez lásky nebo hned.
Měla to být naše vlastně první i poslední schůzka. Pak už si se mnou nikdy nic nedomluvil a já měla vztek. Dost kluků bylo, kteří by se mnou rádi chodili, ale já chtěla tohoto a on nejevil zájem. Tak jsem se naštvala a napsala mu dopis. Anonymní. Já už opravdu nevím, co jsem mu tam vyčítala, ale i když jsem se nepodepsala, tak všichni věděli, že jsem tento dopis psala já.
Pamatuji si, že jsme šly s kamarádkou do kina, vedle vchodu stáli kluci i s ním, smáli se, měli poznámky a ukazovali na mne. Zase jsem byla rudá jako vlčí mák.
Říkáte si, jak mohli všichni hned vědět, že jsem ten nepodepsaný dopis psala já? No byla jsem přece jen hloupý nezkušený žabec, to by se dnes mladým nemohlo stát, napsala jsem ten dopis těsnopisem. Učila jsem se ho tenkrát na škole v tom velkém městě a u nás v obci taková asi už jiná mladá, která na něj útočí a zná těsnopis žádná jiná nebyla.
Byli to ale stejně frajeři. Jinak mi nic nepřipomínali, ani on ne, za to jsem jim byla vděčná. Když se oženil, byla jsem už taky vdaná. On už je chudák ale dávno po smrti. Vzal to zkrátka.