Máme před sebou dva dny svátků, tedy my, důchodci, máme vlastně svoje svátky stále, ale pracující a svátky mají některé obchody, i když dnes už jich moc není, co o svátcích zavírají, aby nepřišly o své zákazníky. Ale my přece nemusíme denně chodit po nákupech, no ne? Tak jsme se vydali po ranních nákupech, kde byl hlavní chléb a knedlík (čerstvý ještě teplý), ještě také odpoledne zase na druhou stranu města.
U domu nám staví autobus, tak prý pojedeme. Deštník? Ptala jsem se. Prý není třeba. Jen jsme vyšli před vchod, začalo malounko krápat. Kdo by se vracel nahoru do 3. patra pro deštník, no ne? Navíc ten obchod je také u zastávky autobusu, tak to nebude prý tak hrozné. Jo a taky bychom určitě tento nestihli a museli čekat na další… tyhle a ještě tisíc dalších odpovědí měl můj manžel.
Zatím co jsme stáli na zastávce, otevřelo se v přízemí vedlejšího vchodu okno a moje vrstevnice, kamarádka letitá, se kterou se teď často nevídáme i přes tu blízkost bydlení, se zeptala, jak se máme. Prý mne dlouho neviděla. Autobus měl menší zpoždění, navíc začalo víc pršet, popošla jsem tedy blíž k oknu, že se schovám pod okraj střechy. V momentě začal takový „slejvák“, že jsem se tedy už nevraživě koukala na manžela, jak budu vypadat (to jsem si včera myla a „čančala“ vlasy), ale on nic. Naštěstí kamarádka mi nabídla deštník. Ihned mi ho podala oknem a nepřejte si vidět, jak z něj za pár minut tekla voda!
Poděkovala jsem s tím, že ho brzy vrátím a jak jsem byla ráda, že jsem ho měla! Pršelo totiž i při cestě zpátky. I když jsme jeli autobusem, byla bych mokrá jako – no jako můj manžel, který deštník odmítl a také se odmítl schovat pod ten můj.
Doma jsem dala deštník usušit a šla ho asi za 2 hodiny vrátit. Vzala jsem sebou pro „strejčka“ pár fotek a vnutila se dovnitř. Ba ne, vnucovat jsem se nemusela, byla jsem zvána několikrát, ale pořád jaksi nebyl čas. Tak jsme si s mou stejně starou kamarádkou asi hodinu pokecaly, vyměnily si aspoň telefonní kontakty, prohlédly pár fotek, stačily říct jen minimum z toho, co jsme měly na srdíčku a slíbily jsme si další „pokec“.
Tak vida, k čemu je také někdy dobrý déšť!