Při tom, jak na mne všichni myslí i před takovým malým zákrokem jsem si tak vzpomněla, jak to to bylo před 8 lety, když jsem šla ke své praktické lékařce. Myslela jsem si, že to není nic moc, že to bude asi zánět močových cest, který jsem měla nedávno před tím, ale bylo to úplně jinak.
Měla jsem tenkrát bolesti v levém podbřišku už od pátku, k lékaři jsem šla samozřejmě až v pondělí. Když vyloučili zánět močových cest, tak mne doktorka poslala na chirurgii. Tak byl pak doktor tak dobrý, že hned tušil a OKAMŽITĚ mne vezla sanita do nemocnice. Sestra sama zavolala manželovi, protože mně se jako naschvál vybil mobil. Ten za mnou přijel do nemocnice se synem a věcmi a byl tam skoro zároveň se mnou. Nemusím říkat, jak byli vyděšeni.
V nemocnici jsem postoupila spoustu vyšetření a pořád si doktoři se mnou nevěděli rady. Musím je ale pochválit za snahu, s jakou mne chodili každou chvíli vyšetřovat. Pak přišli dva najednou a přišli se mne zeptat, jestli jim podepíši souhlas, že by mne vyšetřili laparoskopicky. Byl večer, 21,15 hod. , já jezdila i s postelí po nemocnici, na interní vyšetření. Tam jsem říkala panu doktorovi, že celá moje rodina spí a já jdu na sál. On byl tak hodný, že mi nabízel, že je můžu zavolat, ale říkala jsem, že je nebudu zbytečně nervovat, že mám vlastně jen tři možnosti. Buďto se probudím a budu mít jen nějaké dírky, nebo také mohu být rozřezaná, na to mne páni doktoři upozornili, že v případě nutnosti…, nebo se taky neprobudím.
Ale jinak jsem byla klidná. Na sál jsem šla kolem půlnoci, ještě jsem slyšela sestry, jak brblaly, že s „tímhle“ panem doktorem jsou vždy nějaká překvapení. Probudila jsem se jen s drénem a dírkou. Potud dobrý, ale jinak jsem prý měla namále. Divertikulitida a zánět tlustého střeva, který už prosakoval do zánětu pobřišnice, byla to nemoc podobná, jak měl tenkrát dnes exprezident Havel. Tak si dělali legraci, že bych s tou nemocí mohla kandidovat na prezidenta.
Další den, když přišla rodina na návštěvu, tak se divili. Ale proč bych je zbytečně nervovala, no ne? Měla jsem tenkrát nadstandardní pokoj, ale tenkrát to bylo „jen“ za 250 Kč na den. Sestřička se o mne po operaci vzorně starala, pan doktor, kterého jsem nazvala „můj zachránce“, se chodil také pravidelně ptát, jak mi je. Byli na mne všichni hodní.
Po nějaké době jsem musela ještě docházet na kolonoskopii, ale už se naštěstí nic tak hrozného nedělo, tak snad bude už klid.
Ale když se nad tím tak zamyslím, je to úplně jedno, jestli se na nějaký pobyt v nemocnici můžete připravovat dopředu, nebo vás tam hodí jak do vody, abyste se naučili plavat. Vše se snažíme přežít v pořádku a brzy zase domů.