Celý tento týden byl takové jedno velké očekávání něčeho. V úterý dělala vnučka státnice z velmi těžké japonštiny, to byl výborný začátek – státnice za jedna! Velká gratulace a také velká úleva pro všechny, že to má šťastně za sebou.
Ve středu jsem měla volat mému ortopedovi, že mi řekne termín mého nástupu do nemocnice. Měla jsem zavolat až odpoledne, pro jistotu. Jistota ale nebyla, sestřička řekla, že pan doktor prý to ještě neví, že mám zavolat zase po neděli, dr. to zjistí ve čtvrtek.
Netrvalo to snad ani 10 – 15 minut a zvonil mi telefon. Sestra volala sama a řekla, že si mám napsat termín 21.6. Zapsala jsem si, ale slyším ještě sestru, jak něco domlouvá s doktorem. A další změna. Prý se zrovna pak doktor koukal, že je to úterý a on mívá operační den vždy ve čtvrtek. Tak prý si to mám škrtnout a přece jenom zavolat v pondělí.
To ještě nemělo být všechno. Za další malou chvilku znovu telefon, sestra mi hlásí, že ten termín tedy platí a že mi dá pana doktora, abych se s ním domluvila. Dobře. Tedy nástup do nemocnice mám 21.6. a můžu si vyběhávat předoperační vyšetření.
Dnes měla moje maminka ještě jeden pokus na očním. Bratr se švagrovou jí sehnali očního dr., který je prý nad všemi, jezdí na zahraniční stáže učit, no třeba něco jiného vymyslí. Všichni jsme drželi mamince pěsti, aby měla štěstí, ale bohužel. Něco podnikat s okem, na které aspoň maličko hodně maličko vidí, když má to druhé slepé, to je prý velké riziko a mohla by oslepnout úplně.
Tak jsem si říkala, že od výborné zprávy přes takovou váhavou až k té špatné, ještě že jsme nečekali ještě na něco. Kdoví, jak by to dopadlo.