Omlouvám se Naděnce, ale po přečtení jejího článku se mi vybavilo tolik vzpomínek na loučení…
Začnu hned tou první vzpomínkou. Byla jsem hoooodně mladá, rok a kousek vdaná, synovi byly 2 měsíce a já byla odhodlána do všeho jít s plným nasazením. Nedávno jsem o tom psala, že jsme se stěhovali z jižní Moravy až sem na sever Čech a opravdu jen kvůli bytu. Můj tehdejší manžel tady dostal práci i s bytem, tak nebylo o čem přemýšlet. Souhlasila jsem ihned, ale litovala mnohem později.
Tenkrát jsem se s rodiči i sourozenci rozloučila asi tak, jako když jedu na týden na dovolenou, vůbec mně tenkrát nedocházelo, co všechno pro mne znamená ta samota bez rodičů, bez peněz, jen s manželem a malým synem. Měla jsem to pochopit docela brzy. Po 7 letech si manžel našel jinou, mladší ženu a já zůstala tady sama jen se dvěma dětmi.
Dodnes maminka neví, jaké potoky slz jsem vyplakala, když jsem nevěděla kudy kam, neměla si s kým popovídat, neměl mne kdo utěšit. Jak ráda bych se vrátila zpátky, jen kdybych měla kam.
To jsem pak všechno přežila, zase jsem se vdala, děti dospěly a NIKDY NEZAPOMENU na ty pro mne nejhorší chvíle loučení s nimi.
Syn byl tenkrát 2 roky na vojně, ale ne na ledajaké. Tam nebyly žádné opušťáky, jen za zásluhy a ty, bohužel, neměl. Znamenalo to tedy, že jsme ho viděli na přísaze, to jsme za tím jeli všichni, tedy já s manželem a dcerou. Pak se nedostal celý rok domů a přijel až na dovolenku, na tu je pustit museli. Byl tedy doma 10 dní, já mu vařila vše, co si jen poručil, vždyť také na té vojně pořádně zhubnul a když odjížděl, měl už 3 kg navíc. Nezapomenu, jak jsem mu mávala z okna, z očí se mi draly potoky slz, kterým jsem se neubránila ani teď při té vzpomínce, odjížděl s tím, že ho zase asi tak rok neuvidíme. Myslela jsem, že padnu, tak ten smutek z toho loučení nešel zastavit. Ten můj pohled z okna na něj, ten obraz mám vrytý do paměti navždy.
Další velký smutek jsem měla v době, kdy dcera studovala VŠ a tenkrát musela odjet na 5 měsíců na stáž do tehdejšího SSSR. Když psala, jaký „pestrý“ mají jídelníček, že tam ani v obchodech (v osmdesátých letech) nebylo co nakupovat, byla jsem na nervy. Před Vánocemi jsem jí zabalila balíček, ve kterém jsem posílala pár maličkostí, aspoň suroviny, aby si mohly s holkama upéct vánoční cukroví. Nebyl to velký balík, musela jsem s ním ale jen na poštu do okresního města, vystála jsem si tam frontu na to, aby mi pak řekli, že OD TEĎ už žádné balíky neberou. Moje jedno velké PROČ zůstalo nezodpovězeno. Vánoce, ty byly tenkrát pro nás za trest. Mně ani nechutnalo, protože jsem si vybavovala to, že dcera nemá možná co jíst a my tady hodujeme.
Opět jsem měla slzy jako hráchy, které nešly zastavit. Ještě, že jsem měla tak hodného syna se snachou a malou vnučku, kteří nás na svátky nenechali s manželem samotné doma.
Když se dcera po těch 5 měsících vrátila zpátky domů, málem jsem ji nepoznala. Zhubla tam za tu dobu 10 kg! Bylo to v lednu, my měli pro ni stále v pokoji stromeček, dárky i vánoční cukroví!
Tak to byla moje nejsmutnější loučení, které nakonec vždy dobře dopadlo. O loučení toho jiného druhu, o tom také nechci psát.