Už jsem dříve avizovala, že pojedeme navštívit naši nejstarší kolegyni. Původně jsme byly domluvené my dvě, tedy já s nejmladší kolegyní Silvou, jak byla u mne minulý týden na návštěvě. Slyšeli jsme, že ta další kolegyně byla nemocná, ale přece jenom mi to nedalo a zavolala jsem jí, jak je na tom. Bylo to už podstatně lepší, tak jsme pochopitelně vyjely všechny tři. Odvezl nás té nemocné kolegyně manžel, aby nemusela autobusem, přece jenom dost zhubla po té nemoci a tak to jistil sám.
Přijeli jsme na „místo činu“ asi tak ve 12,45 hod. a v 16,00 hod. jsme odjížděly. Jistě všichni uznáte, že na to, že jsme se všechny čtyři neviděly celý rok, na to to byla velice krátká doba, abychom si stihli říct každá aspoň to základní za ten rok.
Nejvíce jsme však vzpomínaly na práci. To špatné, to je už dávno zapomenuto, vzpomíná se vždy jen na to dobré. Jak my jsme se nasmály, ještě teď mne bolí břicho.
Paní Alena vzpomínala na to, jak jsme našeho šéfa kolikrát všechny zachraňovaly z problémů, když se v práci napil a nebo někde pokračoval ještě po práci a pak měl problémy se dostat domů.
Paní Věrka zase dávala za vinu kolegyni Aleně za to, že ji vykrmila, když jí vždy při nákupu svačiny nosila i jako nášup dobrůtky jako nanuk, větrník a podobně.
Silva, která je z nás nejmladší a nastoupila do práce jako štíhlá holčička, tak ta si zase stěžovala, jak v poslední době „nakynula“.
Ani já jsem nezůstala pozadu a mimo zdravotních problémů jsem probrala i ty úsměvné, jak mne třeba kolegyně pomáhala „rovnat“ zlomenou nohu, jak po ohřátí párků nabízela vodu tomu, kdo by si chtěl uvařit česnečku, to by bylo vyprávění na román, to nejde všechno, ale pravda je, že jsme všechny zapomněly na naše neduhy a starosti a a smály se vedeni tím, že smích léčí.
Zkoušela jsem také nový fotoaparát, tak tady jsou ukázky z našeho vzpomínání.
Už na nás čekalo „menší“ občerstvení.
Nejstarší kolegyně Věrka a o dva roky mladší než já – t. č. ještě nemocná Alena.
Nejmladší kolegyně Silva. Ta, co byla minulý týden u mne, t.č. hlídací babička. Teď hlídal dědeček.
A kdopak se to tam tak „řehtá“? Jinak se to ani nazvat nedá. Ano, správně, ale paní fotografka Silva řekla, abychom se usmívaly, tak já poslechla a rovnou jsem se chechtala.