Musím dodat, že sanice a celej člověk mne ještě teď bolí od smíchu. Převyprávím vám teď jeden skutečný příběh, který se stal včera.
Žila, byla, jedna dcera, jejíž maminka bydlela úplně na jiném konci republiky než ona. Maminka už byla stará a tak jí musela dcera často navštěvovat.
Protože to byla dost daleká cesta, bylo nutné párkrát přestupovat. Včera bylo odpoledne horko všude, tedy dcera byla ráda, když dojela na téměř konečnou stanici. Autobus jel z posledního přestupu asi 100 km, byl šíleně nacpaný, bez klimatizace, vzduch bez kyslíku. Není tedy divu, že jakmile zastavil, hrnuli se všichni ven, aby se mohli nadechnout. Tak i ona dcera vyběhla rychle ven, no spíše byla vynesena davem. Ještě sice měla jednu cestu autobusem před sebou, ale bylo to jen pár km, měla víc jak hodinu čas, tak si říkala, že zavolá mamince, jestli nepotřebuje něco koupit. Hledá něco v tašce a v tom – hrom do police – jedna taška chybí! Zůstala v autobuse nahoře.
Stačila říct jen moment a utíkala se podívat, jestli už autobus odjel. Samozřejmě, byl pryč a nikde nikdo, koho by se zeptala, kam odjel. Vtom přijel další bus, za jehož řidičem se šla okamžitě zeptat, kam autobusy po vystoupení lidí jezdí. Prý do garáží, ale ty jsou asi 1 km za městem.
Pan řidič byl ale tak hodný, že jí řekl, že jede na druhou stranu, ale za chviličku jede zpět a jestli chce počkat, tak ji tam odveze. Opravdu za chvilku pro ni přijel a zdarma odvezl do garáží.
Tam na vrátnici dcera vylíčila svůj problém, paní vrátná jí ale řekla, že tašku tam nikdo nenechal a ten autobus, jehož řidiče shání, si jen natankoval a zase hned odjel zpět do města 100 km vzdáleného. Bohužel, prý na něj neví ani telefon.
Tak dceru převzal další pán, který zavolal panu řidiči, ten nemohl při jízdě telefonovat, tak prý zavolá z nejbližší stanice. Žádná taška tam nebyla. Pan řidič tedy znovu zastavil, šel se podívat na místo, kde naše pasažérka seděla a vida! Taška byla na svém místě! Tak první dobrá!
Řekl, že až se zase vrátí zpátky, tašku předá v garážích, že si ji tam může tak v půl šesté vyzvednout. Jen podotýkám, že tím autobusem přijela asi ve čtvrt na tři.
Volala tedy švagrové, která má v tom městě obchod, ale ta odjela dřív domů, protože měla jakési jednání. Volala tedy bratrovi, který jel z práce z druhé strany, tudíž ji nemohl vzít do garáží hned cestou. Jel tedy napřed domů, kam mezitím přijela i ona a pak se svou sklerotickou sestrou – jak ji nazval – do garáží pro tašku. Až tam zjistila, že jejího bratra znají a prý mohla říct, ke kterému „klanu“ patří, že by ji tu tašku nechali v obchodě.
„Tak tohle se mi ještě nestalo,“ říkala prý svému bratrovi, ale on jí odpověděl to, co já říkám stále : „Všechno je jednou poprvé“.
Jen jsem se zapomněla zeptat, co na to říkala její maminka, když jí tak narychlo položila telefon a jestli se jí pak ještě ozvala. Ale na nákup, na ten určitě už čas nebyl.
Pak se řekne jedna taška, no vidíte, kolik zainteresovala lidí a těch telefonátů! Ale konec dobrý, všechno dobré!
A jedno ponaučení na závěr: Při výstupu z dopravního prostředku přepočítat tašky, prosím!