Minulý týden, když jsem byla na rehabilitaci, tak mi sestřička říká: „tak, paní Zajícová, teď ….“. Okamžitě jsem byla k rehabilitaci nepoužitelná, protože jsem se začala smát, až to se mnou házelo. Říkám jí, že já jsem jiné zvířátko! Ona si mne už za tu dobu, co tam chodím, pamatuje, ale vedle na stole byla paní, která se jmenovala jako to jiné zvířátko, tak se spletla.
Ono to s tím jménem, vlastně správně příjmením, nemám vůbec jednoduché. Před lety, cca 20, se nastěhovala vedle do bytu sousedka. Vizitka u nich na dveřích nebyla, já tedy ani ještě nevěděla, jak se jmenuje, ale už ji tu někdo hledal. Zvonil u nás a hledal ji. Zamumlal to jméno tak, že jsem mu ani pořádně nerozuměla a doporučila mu, aby si příště přečetl vizitku, že ji mám na dveřích. Omluvil se a odešel. Později jsem se dozvěděla, že máme stejná příjmení. Zajímavé je to, že i když už nás někdo nespletl, tak si myslel, že jsme příbuzní. Nejsme. A těch omylů, hlavně ze začátku, co já jsem dala jmen těm, kteří nás takto sestěhovali k sobě! A než jsme aspoň částečně naučili pošťačku číst! Úplně to neumí dodnes, protože pořád neví, která je která a občas si poštu předáváme osobně.
Pravda je, že si člověk zvykne na všechno. Jen v době, když jsem ještě pracovala, co já si užila! Místo jména mi kolegyně i kolegové malovali na vizitky ježečky a také mi jednou bráška přinesl živého ježka, který rámusil u nich na zahradě. Jednou jsem ho dokonce zachraňovala, protože ho jejich pes, tenkrát měli rotvajlera, neměl rád a pořád mu chtěl ubližovat. Ani se nebál ho vzít do huby a odnést ho kus dál do zahrady.
Také si vzpomínám, když jsme byli jednou na dovolené, v jídelně se sedávalo většinou po čtyřech a my po příjezdu byli posazeni s manželem ke stolu, kde už byl někdo zapsaný. Při objednávce jídla na druhý den jsem se rozchechtala na celé kolo, až mne manžel napomínal, že se na nás všichni otáčí. Zavolala jsem tedy servírku a zeptala jsem se, jestli to bylo naschvál. Nebylo. Když uviděla to, co já, taky se smála. Měli jsme totiž „zvířecí stoleček“. Slepičkovi a Ježkovi. Byli ale fajn, dodnes jsme s nimi v kontaktu a už to je víc jak pět let.
Ještě také musím přiznat, že když jsme se brali, manželův svědek se jmenoval Vlček. Chci tím také přiznat, že jak se v mém okolí vyskytne jiné „zvířátko“, hned se k němu hlásím.