Začnu tím, že jsem opravdu neměla téměř nic v životě jednoduché, ale naštěstí většinou s dobrým koncem.
Na základní škole jsem nikdy neměla problémy. Začínala i končila jsem se samými jedničkami. Když jsem vycházela základní školu, bylo mi 14 let (tenkrát byla jen osmiletka) a narodil se mi bráška. Dál do školy jsem nechtěla a budu-li upřímná, tak opravdu nevím proč. Později jsem vyprávěla prý proto, že jsme byly tři děti, maminka nemocná a nebyly peníze.
Dnes si říkám, že to byla jen taková zástěrka a naši mne nepřemluvili, i když mi říkali, jaká je to škoda. Nechala jsem se aspoň ukecat na to, že budu chodit na kurzy psaní strojem a těsnopisu, které byly 2 x týdně. Jezdila jsem do Brna, starala se o brášku, pomáhala mamince.
Po roce mně tatínek našel práci. Byla to práce v kanceláři a vzali mne právě proto, že jsem chodila na ty kurzy. Nastoupila jsem tedy v 15 letech do práce.
Jak jsem dál „rozum brala“ tak mi docházelo, že musím pro sebe něco udělat. Přihlásila jsem se tedy ve svých 17 letech na večerní ekonomickou školu do Brna. Přijali mne. Pak jsem zase byla pořád pryč. Do práce jsem chodila dál a 3 x týdně jezdila vlakem půl hodiny do Brna a večer domů. Původně jsem se přihlásila na 2 roky, skončila opět se samými výbornými a zase nechtěla dál. Byli na mne hodní. Říkali, že už od června neberou, ale kdybych si to během prázdnin rozmyslela, tak ať dám vědět.
Poznala jsem v té době svého prvního muže, který také studoval. Ať už to tenkrát dopadlo jakkoliv, za toto jsem mu byla vděčná, že mě vlastně přesvědčil, abych šla dál. Požádala jsem tedy školu o přijetí k dálkovému studiu až v srpnu a byla jsem přijata. Pokračovala jsem tedy dálkově. Studium bylo na další tři roky.
Za rok nato jsem se vdala a za další rok porodila syna a za dva měsíce po jeho narození následovalo stěhování se na druhý konec republiky. V řádném termínu jsem první část maturity složit nemohla, protože jsem byla v porodnici, tak jsem v září letěla, ano letěla jsem z Prahy do Brna letadlem. Syna, kterému bylo 5 měsíců jsem měla sebou a odmaturovala jsem tedy půlku maturity v Brně. Zbytek, tedy poslední rok a druhou půlku maturity jsem absolvovala v Ústí n. L.
Dopadlo to tedy všechno dobře. Žádné opravy naštěstí nikde nebyly. Ihned po maturitě jsem šla zase do práce. Synovi bylo tenkrát rok, ale nebyly peníze, tak to jinak nešlo.
Ani tenkrát nebylo pracovních míst dostatek, tak jsem se divila, že jsem byla přijata a později jsem se dověděla proč. Můj nový pan vedoucí si mne prý vybral proto, že četl můj životopis a říkal, že když jsem dokázala tuto školu přes to všechno dokončit a ještě se vdát a porodit dítě, tak prý budu pracovitá.
Ještě mi to ale nedá připomenout, že když jsem chodila na ty kurzy, tak mi tam můj profesor říkal, ať jdu na novinařinu, že bych se na to hodila. Kolikrát já jsem si na něj vzpomněla, proč jsem ho neposlechla, protože si myslím, že by mne to fakt bavilo.
Ale to všechno už dávno „odnes čas“……