Původně jsem chtěla napsat do názvu, že se jedná o vzpomínky, ale to už je tak dávno….
Byla jsem tenkrát krátce vdaná, pořád zamilovaná, synovi byly asi 4 roky. Můj první manžel pracoval s mládeží jako placený funkcionář, o tom jsem už v jednom svém článku psala. Tím pádem měl dost „práce“ hlavně po večerech. To byly samé schůze většinou někde po hospodách a já trpělivě čekala doma s malým synem, až se vrátí domů.
Někdy byl v pořádku, někdy byl trochu v náladě, někdy víc, asi přiměřeně k tomu, v kolik hodin se vracel.
Tenkrát to bylo hodně pozdě. Bylo to nějak přibližně v toto roční období, myslím, že i to datum je stejné, proto mi to vytanulo na mysli. Přišel domů pozdě, trochu potlučený a hlavně vyřízený.
Začal povídat …..
Měli nějaké zasedání na horské chatě, není to od nás daleko, ale je to poměrně dost výše. Nevím už, kolik se jich tam sešlo, ale bumbali, bumbali a nevím, co ho to pak napadlo. Kolegyně chtěla domů, řekl tedy, že ji odveze. To byl ten kámen úrazu. Byl v podnapilém stavu, my neměli auto a hlavně, on nikdy neměl řidičák. Kamarád (no, to pochybuji) mu tenkrát půjčil auto, on naložil dvě své kolegyně a jeli serpentinami dolů. Ani nevím, kdy a kde se naučil vůbec jezdit, ale evidentně ne moc dobře. Asi jel také dost rychle, nezvládl v těch ostrých zatáčkách auto a bourali.
Vyprávěl mi to a já měla husí kůži. Jedna jeho kolegyně měla jen modřiny jako on, ale ta druhá byla v nemocnici. Nevěděli jsme tenkrát, co bude dál. U policajtů kamarád řekl, že mu ty klíče vzal z kapsy, aby taky neměl průšvih a manžel měl zaplatit 5000 Kč pokuty. Hrůza! Kde bychom vzali tenkrát tolik peněz? Bylo to v šedesátých letech, plat měl asi 1500 Kč a já taky nic moc a platili jsme půjčku. Co teď?
V první řadě jsme se sebrali a hned ten den jeli do nemocnice navštívit tu jeho kolegyni. Ta vypadala! Naštěstí to nebylo nic tak vážného, ale stejně si ji tam chtěli nechat déle, ale podepsala po čtyřech dnech reverz, aby se nejednalo o trestný čin, takhle to byl „jen“ přestupek za ty nekřesťanské peníze. On se jí omluvil i s kytkou a obě ty dámy byly tenkrát opravdu moc ohleduplné. Věděly, že nemáme nazbyt, doma malé dítě….
A co já? Představte si, že vůbec nic. Ani slovo výčitek, ani žádné hněvání se, byla jsem zamilovaná a tak tolerantní. Přišlo mi samozřejmé, že vše musíme snášet spolu. Tu půjčku jsme tenkrát platili asi 3 roky, už přesně nevím.
Vždycky, když se něco děje, tak si říkám, že by mohlo být ještě hůř. A to později bylo, ale to už je zase jiný příběh.