Na téma tohoto týdne bych mohla napsat přímo román. Tedy ne, že bych měla já takové zkušenosti, ale jsou to mé poznatky z manželství. Tedy uvedu aspoň tu první a pro mne nejhorší a zásadní nevěru, která mi pak změnila celý život.
Vdávala jsem se zamilovaná ve dvaceti letech za svého prvního kluka. Byla jsem odhodlaná a počítala jsem s tím, že to bude navždy.
Hned ze začátku jsem moc chtěla dítě. To se nakonec docela brzy povedlo a do roka se nám narodil syn. Jo tenkrát, v šedesátých letech, to byla bída o byty, ne jako teď, všude kolem je bytů volných, že si fakt můžete vybírat! Tenkrát jsme se kvůli bytu odstěhovali 350 km daleko od rodičů, sourozenců, přátel a kamarádů jen proto, abychom měli kde bydlet. Neměli jsme skoro nic, těch pár peněz nám nestačilo na zařízení, tak jsme museli počkat, až dostaneme novomanželskou půjčku a pak zařídili „náš“ byt ne podle toho, co by se nám nejvíce líbilo, ale podle peněz.
Nestěžovala jsem si, měli jsme se rádi, měli jsme zdravého syna a sami sebe.
Manžel tenkrát pracoval jako placený „svazák“, byl tudíž stále mezi lidmi, schůzoval i večer, ale vše bylo v pořádku. Tedy já si to tak myslela.
Vyskytly se problémy, ale kde nejsou, že? Tak jsem vždy přivřela jedno oko, o nevěru tenkrát ještě nešlo, tak jsme jeli dál.
Když bylo synovi pět let, narodila se nám dcera. Manžel pořád chodil schůzovat i po večerech, občas také přišel trochu víc „rozjařený“, ale já se starala hlavně o domácnost a děti, když bylo dceři 4 měsíce, tak jsem už šla do práce, proto jsem nic neřešila.
Úplně náhodou jsem se dověděla, že má manžel milenku. Pamatuji si, jak jsem jela s dětmi sama vlakem k rodičům tu dálku, dceři ještě nebyl rok, ještě nechodila, synovi bylo šest. Jednou takhle večer jsem mu šla z pošty zavolat (tenkrát ty telefony ještě nebyla taková samozřejmost) a nedovolala jsem se. Byla jsem proto jako na trní a sbalila jsem děti a okamžitě jela domů dřív, než jsem měla.
Do bytu jsem se nemohla dostat. Klíče byly zevnitř otočené. Tak jsem zvonila, bouchala a co myslíte, že bylo uvnitř? Správně. Manžel tam byl se svou milenkou. Otevřel mi v župánku a ona se dooblékala v obýváku. Myslela jsem, že je to pro mne konec světa. Nebudu podrobně popisovat, jak jsem reagovala. Jen jedno povím. Večer jsem si sedla k plynové troubě a už už jsem chtěla…. já vím, byla to hloupost, měla jsem děti. Naštěstí on mi v tom zabránil…
Pár týdnů nato mi řekl, že si zasloužím odjet na dovolenou, že se o děti postará, doslova mne „vypudil“ na 14 dní. Když mně šel odnést věci k autobusu, tak jen tak mimochodem mi oznámil, že podal žádost o rozvod. Prý všichni mají ženu a milenku, on bude lepší a nechá si jen jednu. Milenku. A jako třešničku na dortu mi sdělil, že zažádá o děti do své péče! To bylo přání krásné dovolené!
A jak to dopadlo? Znepříjemňoval mi ten rozvod jak jen mohl. Já jsem řekla, ať si jde, ale děti jen přes moji mrtvolu. Napřed chtěl obě, pak jen staršího syna, nakonec „prý uznal, že se o ně dobře starám“, tak vzal svůj návrh zpět.
Poznamenalo to celý můj další život. Lpěla jsem vždy na dětech, ale pak to bylo o dost větší a ten strach, abych je dobře vychovala, něco nepokazila…… jsem ráda, že se mi to povedlo. A moje vnoučata mají opravdového dědu v mém manželovi. Jejich „pravý“ děda je nikdy ani neviděl…..