Ano, je tady to, čeho jsem se od začátku obávala. Dnes jsem totiž byla na kontrole u svého ortopeda. Pan doktor konstatoval, že je to čím dál furt stejné, dostala jsem čtvrtou injekci do ramene a další měsíc rehabilitací, jak já trefně říkám „mučeníčko“ a pak se mám rozhodnout.
Je vidět, že už to sám nevidí nijak růžově, to já už dávno a proto mi navrhoval, že by mi v nemocnici tu ruku pod narkózou rozcvičili – tedy odborně se to jmenuje REDRES a já to už důvěrně znám.
Je to dva roky, co jsem měla podobné problémy s levou rukou a teď je to ta pravá. Nevíte, proč já musím mít pořád něco extra a notabene ještě k tomu dvakrát? Nestačila by jen ta jedna ruka?
Není to na umření, to ne, ale ta bolest! Tu bych opravdu nepřála nikomu. Teď momentálně jsem v pohodě, ale když si mám něco sundavat přes hlavu, brát něco „tam za rohem“, trošku zabrat nebo nést něco těžkého – smůla, nejde to! Nejen, že mne ta ruka bolí i v noci v klidu, nemohu si na ni lehnout, a co naplat, je to pravá ruka a já jsem pravák!
Moje levá je zatím opravdu levá a tak mi to s ní moc nejde, případně musí asistovat manžel. Protože už vím, co mne čeká, tak také vím, že na tom sále – říkají tomu operace, i když mi neukápne ani kapka krve – jsem opravdu jen chvilku, že mám pak tu ruku jako cizí (to mám ostatně už teď), ale co je na tom všem úplně to nejhorší? Nevěřili byste, ale opravdu to cvičení potom. Ono už teď to stojí za to, ale po návratu z toho redresu je to děs běs.
Vím, že mi kolikrát bolestí bylo špatně, ale musela jsem vydržet. Odměnou mi bylo pak to, že ruka dodnes funguje tak, jak má. Napadlo by někoho z vás, že já se nemohu ani „naložit“ do vany? Pomocí jedné ruky fakt nevstanu!
Takže se vůbec netěším, až zase za měsíc půjdu na ortopedii na kontrolu. Nevěřím tomu, že by se to najednou zlepšilo, tak budu muset říct – ano. Já mám tedy rozhodnuto. Ale co kdyby se stal nějaký zázrak, ne? Nestahuji tedy kalhoty, když brod je ještě daleko!