Dnes je datum jako každé jiné. Pro většinu lidí. Tedy až na mne. I když je to datum už dávno pasé, já za to nemůžu, u mne pořád ještě funguje paměť na čísla. Určitě to není mým ekonomickým vzděláním, ale tím, že to bylo poprvé.
Tak to na sebe „prásknu“. Dnes je to 50 let, co jsem se poprvé vdávala. Zdůrazňuji, že poprvé, což není totéž co naposled. Ano, bylo to před padesáti lety, brala jsem si svou první lásku, prvního kluka, kterému jsem porodila děti, ale bohužel, nebo bohudík, teď nemohu posoudit, manželství dlouho nevydrželo.
Správně, to jsem já před padesáti lety s mým prvním manželem. Jo, jo, stárneme všichni, ale na sobě to člověk nejvíc vidí.
To jsem si původně myslela, že to bude manželství na celý život, tak jsem to cítila i si to přála, ale osud a manžel to chtěl jinak.
Držím se však rčení, že to, co mě nezabije, to mě posílí a udělala jsem určitě dobře. Ničeho tedy nelituji, mám hodné, milé, chytré a krásné děti (jako většina maminek, že?) a také zlatá vnoučátka. A svatba nebyla poslední, byla pouze první, ale jedině z tohoto svazku mám dětičky.