Nevěděla jsem jak přesně nazvat místnost, ve které trávím denně dost času. Před chvílí jsem zde vyžehlila prádlo, teď jsem dokončila opravu synových riflí.
Ano, správně bych to asi měla nazvat „pracovnou“, ale mám tady mimo dílny i „úřad,“ což jsem zdokumentovala na fotce. Na stůl s PC jsem zvyklá si dávat věci, které musím vyřídit přes internet, tedy hlavně věci úřední, pak zde mám ještě vyluštěné křížovky, které posílám do soutěží (no, že bych nějak vyhrávala se říci nedá) a také manžel si zvykl mi sem položit jeho vyluštěné osmisměrky, abych je poslala, co kdyby….
To je tedy úředničina, a pak tady mám můj čistě pracovní nástroj, můj šicí stroj. Normálně je schovaný, ale teď mám období, kdy se roztrhl pytel se žádostmi mé rodiny i dalších, abych něco opravila. Ve velké míře opravuji rifle. Otřepené nohavice, drobné dírky, co tedy dělám nerada, je všívání zipů. To vždy padne pár jehel, i když mám ty správné.
Včera mě také zavolala sousedka, abych jí vyzkoušela dvoje kalhoty, které si koupila a potřebuje je zkrátit. Tak jsem jí je vyzkoušela a mám je tady taky připravené přes židli. Naštěstí mne nikdo nehoní, tak si dělám, jak mám chuť a čas.
Možná si někteří řeknete, že bych se na to mohla vykašlat, často mi bolí záda, ale ne. Za prvé mne to baví a za druhé jsem tak byla vychovaná, když můžu, nezištně pomůžu. Nepamatuji se, že by mi někdy moje maminka řekla, když byla ještě funkční a já mladá, že mi v něčem nepomůže, když jsem ji o to požádala. Vzhledem ke vzdálenosti, která mezi námi byla to sice nebylo často, ale někdy přece. Tak si říkám, proč mají děti a vnoučata vyhazovat ještě pěkné věci kvůli maličkostem, které umím opravit, nebo shánět někde někoho, kdo jim to opraví a platit za to, když mají mne. To už bych si pak připadala úplně na nic.
Nedávno jsem byla s dcerou nakupovat oblečení a byly tam dvě babky, možná o trochu starší než já a litovaly, že jsou tam tak hezké kalhoty, které by jim byly bohužel dlouhé. A lidi nejsou. Oslovila jsem je, ale nebyly z našeho města. Jinak bych jim opravdu ráda pomohla.
Proto trávím tedy dost času zde, kde dřív měly pokojíček děti a hlavně pro ně tady „kutím“.
Tady teď momentálně sedím a až dopíši tento článek, začnu „vyřizovat“ resty.
A tohle „zátiší“ mám za zády. Za chvíli se otočím a přejdu plynule na úplně jinou činnost.
Hezký den všem kutilům i těm ostatním!