Máme už asi každý svůj zažitý rituál, no a my s manželem denně ve všední dny chodíme nakupovat. Protože už toho moc neuneseme, tak to máme rozložené a spojené s procházkou. Ven se prý má chodit za každého počasí, tak to taky tak bereme.
Dnes tedy jako každý den jsme zase šli ven a viděla jsem, že se zase z našeho domu, ob dva vchody asi někdo bude stěhovat. Dcery našeho dlouholetého známého vynášely dva pytle do kontejneru, tak mi to nedalo a zeptala jsem se, kam tátu stěhují. Soused pocházel také z Moravy, znali jsme se roky, ale už je mu také hodně let na to, aby se dokázal sám o sebe postarat, je už vdovec, tak jde do penzionu. Je prý to tam pěkné.
To mne přimělo k zamyšlení. Stačí se podívat jen v tom našem domě, který má šest vchodů a je třípatrový, co je zde už volných bytů. A žádný zájem.
Vzpomněla jsem si na dobu, když já se prvně vdávala a výhled na to, že bychom získali byt, ta byla hodně vzdálená. Oba s prvním manželem jsme pocházeli z Moravy, kousek od Brna a tam to bylo opravdu dost kruté. Bydleli jsme v malém domku manželových rodičů, kde byly pouze dvě místnosti a jedna opravdu mrňavá kuchyňka. My měli spolu naši ložnici, jeho rodiče ten druhý pokoj, ale nebylo to na dlouho. Já jsem brzy po svatbě otěhotněla a vidina, že budeme bydlet všichni v té malé ložnici a ještě k tomu s maminkou mého muže, byla nepředstavitelná. Ona nebyla lakomá, až moc akční, ale byl to generál. Jak nebylo dle jejího, bylo zle. Neuměla jsem se ještě tenkrát moc ozvat, tak manžel přijal práci na druhém konci republiky (Mostecko) jenom proto, že to bylo s bytem.
Porodila jsem syna ještě v Brně, manžel za dva dny nato nastupoval tady do práce a já za ním přijela, když byly synovi tři měsíce. Byla to tenkrát na tu dobu – šedesátá léta – velkorysá nabídka, dostali jsme úplně nový třípokojový byt, horší bylo, že nebylo co dát do něj.
Začínali jsme s tím, že jsme si přivezli z „domova“ postýlku pro syna, šicí stroj, co mi dala maminka a to bylo asi tak všechno. Kuchyně byla v bytě namontovaná, nádobí jsme dostali jako svatební dar, peřiny od jeho rodičů, nějaké povlečení jsme také měli, koupili jsme si tenkrát jenom to kuchyně stůl a dvě židle, na víc nebylo. Z ubytovny závodu nám zapůjčili za malý peníz dvě kovové postele a dvě skříně. Jé, my ale byli šťastni, byli jsme sami, měli jsme kde bydlet, to bylo radosti! Nebudu popisovat, jak a kdy jsme si něco koupili do bytu, to už by bylo něco jako další hororové povídání (byla to ale pravda), jen si tak říkám, když vidím, co je jen u nás volných bytů, že nás asi jako obyvatelstva ubývá, či co, ještě nedávno bylo sehnat byt velký problém, pamatuji si, že ho měl i syn, když se ženil.
Takže něco mají dnes ti mladí přece jen jednodušší. Mohou si dokonce vybrat, jaký byt by chtěli, nejen co do velikosti, ale i lokality a kvality – tedy kvality, no ten náš není panelák, ale zdevastovaný je už za tu dobu také dost, i když se všichni snažíme.
Co je tedy dnešní hlavní problém, že je tolik bytů volných? Tedy aspoň tady u nás. Je to určitě už všem jasné. Jsou to drahé, dost drahé byty, a bohužel, bude asi hůř.
Tak když to teď tak shrnu, tak já jsem se vlastně nikdy nestěhovala. V tom bytě totiž pořád bydlím, jenom s jiným manželem. A lepším.