Dnes je Valentýna, všichni zamilovaní si dělají radost a potěšení, no navzdory tomu jsem dnes vyslechla rozhovor, který …… no krátce – mne rozesmál.
Potkali se spolu bývalá kolegyně s kolegou. Ona šla s manželem, on sám. Před zastávkou autobusu do bývalého kolegy šťouchla při čtení bilboardu, co tam čte zajímavého. Prý když jezdí kolem autem, tak to nevidí, tak si to čte teď. Kolegyně řekla, že už dávno jezdí domů z města autobusem, protože už nejsou s manželem nejmladší.
„Ale jdi, vypadáte dobře!“
„Tak si představ“, povídá kolegyně, „že už budu mít letos 70 let, je to možný?“
„No to mi neříkej, fakt? A kolik je tobě?“ obrátil se na jejího manžela.
„No, já už budu mít 79 na podzim“.
„To snad ne? Já jsem myslel, že jste tak přibližně stejně staří!“
„Tak to ti tedy pěkně děkuju“, řekla kolegyně bývalému kolegovi, to je tedy od tebe skutečně poklona!“
„Ne, tak jsem to nemyslel, já jsem chtěl říct, že manžel vypadá tak mladě jako ty“ a samozřejmě se všichni smáli. Bohužel, už to bývalý kolega u kolegyně nevyžehlil.
Tak si už jen povídali, jak je vidět, že ten čas letí nejlépe na vnoučatech, když to na sobě tak necítí a už přijížděl autobus, tak se rozloučili. Kolega se ještě jednou omlouval se slovy : „Tak jsem vás chtěl pochválit, no to jsem to narovnal“, tak zas někdy.