Můj manžel má už asi čtyři dny smrtelnou mužskou nemoc na sedm – správně – rýmičku! Smrkal i kýchal přímo parádně, ale musím ho pochválit, kýchal pouze do kapesníku. Bral paralen, kapal si do nosu, pořád se nechal litovat, no prostě mám doma úplně normálního mužského!
Rodina syna – tam prý také všichni smrkali, dcery děti také – no myslím, že zatím se jednalo pouze o nachlazení, no a já odolávala. Až do včerejška.
Nevím, co mě to napadlo, babku, abych vlepila dědovi pusu. Tedy pusu na ústa. Ten z toho byl také tak překvapený, že zareagoval až potom. „Tak, a teď dostaneš rýmu“, říkal.
„Jé, to jsem si vůbec neuvědomila, tak to mám tedy radost“, odpověděla jsem, ale moc jsem tomu ještě nevěřila. Chyba.
Šlo to velmi rychle. Už v noci jsem začala smrkat a dnes? Teče mi z nosu jak z vodovodu, kapu si do nosu….. ale s jednou výjimkou! Pořád tak nezdůrazňuji, jak jsem na tom zle, nenechávám se tak litovat, prostě – my, ženy – my to máme všechno přece jen trochu jinak. Mám pravdu?
Ale přesto – v podobných případech – nelíbat, prosím!