Mám-li se vyjádřit k tomuto velice smutnému tématu, tak musím v první řadě konstatovat, že ten, kdo se odhodlá k tomuto kroku, ten musí být na úplném dně.
Nedokážu si představit, že bych toto dokázala, vždyť pořád mám kolem sebe lidi, které mám ráda a pro které bych udělala téměř všechno. A to je asi ten kámen úrazu, že pokud se někdo rozhodne dobrovolně odejít z tohoto světa, má pro to své zvláštní důvody, z nichž jeden může být zrovna ztráta rodiny z jakýchkoliv důvodů.
Dokázala bych také pochopit toho, kdo má nejen nevyléčitelnou nemoc, ale k tomu ještě velké bolesti, to musí být dost kruté a proto chápu.
Co však dost dobře nechápu je to, že dobrovolně odejde ze světa ještě mladý člověk, který si nadělal velké dluhy a neví, jak z toho ven.
Takový případ se totiž stal v naší rodině a dodnes je mi z toho všelijak. Byl to blízký příbuzný, byl tak trochu „narcis“ a když přišel o práci, šlo to s ním z kopce. Každou práci vzít nechtěl, nikde pak dlouho nevydržel, hromadily se dluhy, měl tři děti, z toho dvě školou povinné a nemohl je nijak zabezpečit, natož na ně posílat alimenty. Neplatil pak už ani nájem, vystěhovali ho z bytu a on to nevydržel. Vzal si ve svých 45 letech sám život a já nevěřím, že by se ani tady nenašlo řešení. Možná by stačilo být trochu skromnější, ne tak zahleděný do sebe a už kvůli těm dětem se pokusit to řešit jinak.
No, škoda. Děti se mu opravdu povedly, určitě by z nich měl radost. Tak zase rychle pryč od této smutné reality a věřme, že najdeme vždy nějaké lepší řešení našich životních malérů a situací.