Ještě v době, když mne v noci budil kašel, jsem si dávala sklenici vody v obýváku na stůl, protože chodím v noci okolo na záchod, tak jsem se šla občas napít. Je už to dost dlouho, teď mne sice už kašel nezlobí, ale sklenici s vodou jsem si tam nechávala pořád.
Jednou se mi také povedlo, že jak jsem šmátrala po té sklenici, tak jsem ji převrhla a voda byla všude nejen po stole, ale i po zemi, tak jsem to musela v noci uklízet.
Včera v noci jsem slyšela jako vždy, jak jde manžel na záchod a v tom : bác! Sklenice letěla, nevím, jak to všude vypadalo, ale bylo mi to jasné. Musím se přiznat, že jsem se vysloveně řehtala pod peřinou, protože kdybych ukázala, že jsem vzhůru, to by bylo kázání! Tak jsem se jen potichu, ale přiznám se, dost dlouho chichotala, slyšela manžela, jak šel pro hadr a utírá stůl i podlahu, ale co jsem se divila, že jsem nezaslechla žádné brumlání. A to je u něho co říct! Kolikrát si brumlá jen tak pro sebe,sluch totiž, to je jedno z mála, co mi dobře slouží, tak jak on říká „slyším i za roh“, ale teď nic.
Ráno jsem to nevydržela a přiznala jsem se, že o tom vím, jenom jsem se zeptala, jak se mu to povedlo, když šel jenom okolo, říkala jsem, že musel mávat rukama jako hradní stráž při výměně, jinak si to nedovedu představit a tak jsme se tomu zasmáli ještě ráno oba dva.
A teď slibuji, že už sklenici na stole nenechám, fakt!