Tak jsme dnes předčasně slavili. Manžel má narozeniny sice až za týden, ale protože rodiny dětí se rozutečou, tak jsme se domluvili na dnešní den. Vždy se snažím jim nabídnout pohoštění, aby byli všichni spokojeni a najedeni, takže jsem už včera upekla svatební koláčky, které vím, že chutnají všem a dnes udělala dost jednohubek a chlebíčky ze dvou vek, tři různé druhy, abych se také zavděčila všem. Byla jsem tedy připravená na děti a vnoučata.
První zklamání přišlo, když se nedostavila starší vnučka, protože měla teplotu. Škoda. S tím ale nic nenaděláme.
Ještě nutno dodat, že už loni jsme na Vánoce dostali s manželem od dcery puzzle, které v počtu 1500 ks představují krásný obrázek Prahy, kterou můj muž tak miluje. Když jsme to pak zkoušeli sestavit, velice brzy jsme to vzdali. Ne, na to jsme neměli. Složila to tedy vnučka a domluvili jsme se s dcerou, že nám na to koupí rám a my si to pověsíme na zeď jako obraz.
Tak tento složený obraz, už zarámovaný, pracně dovezli autem, vnuk to musel celou cestu autem držet opatrně na klíně, aby se to nevysypalo nebo nerozbilo, pak to vynesl až k nám do 3. patra a říkali jsme si, až přijde syn s dalším vnukem, že dostanou za úkol to pověsit na zeď.
A teď přijde to další, větší, zklamání. Napřed to synovi zapadlo za stůl, na kterém to leželo, puzzle se z rámui rozsypaly, ale to nebylo všechno. Ve snaze zvednout to antireflexní sklo to vzal tak nešikovně, že ulomil kus a bylo po parádě.
Nemrzelo nás ani těch 500 Kč, co jsme dali za ten rám, ale bylo mi líto dcery a vnuka, když předtím vyprávěli, co jim to dalo za práci to dovézt k nám. Teď tady mám rozházené puzzle krásné Prahy, rozbité sklo a manžel už řekl, že raději žádný obraz nechce.
Nechcete je někdo? Smutné, že? Ale co, když nejde o život, moje obvyklé rčení, já vím, ale třeba někomu z naší rodiny přinesou ty střepy štěstí, ne?