Řekne-li se hřbitov, vybaví se jistě každému vzpomínky na někoho milého ať již z rodiny nebo z okruhu dobrých přátel a známých, který již není mezi námi. Ano, na ty, kteří zemřeli.
Na hřbitov chodí lidé nejen vzpomínat a upravovat těm „svým“ poslední místo odpočinku, ale chodí si s nimi i povídat. Na svátek zemřelých – tedy na DUŠIČKY, to bývá na hřbitovech obzvláště „živo“.
Myslím samozřejmě, že víc pozůstalých právě v tyto dny chodí vzpomínat na místo posledního odpočinku.
Moji nejbližší, kteří mi zemřeli, tedy malá dcerka a tatínek, ti hroby nemají. Rozptyl je také řešení a myslím, že nejdůležitější je hřbitov v našem srdíčku. Tam na ně nikdy nezapomenu, ani na ty ostatní, kteří mi byli drazí a blízcí. V památný den si doma zapálím svíčku a ty vzpomínky jsou přece jenom nějak intenzivnější.
Pamatuji si ještě jako dítě, že jsem chodila na hřbitov na hrob své babičky, pak i té druhé a jejího dědečka. Vzhledem k tomu, že jsem se už před lety odstěhovala hodně daleko a moji příbuzní také, tak už žádné hroby nejsou. Myslím, že tohle bude jednou čekat možná na všechny, kteří nebudou moci z nějakých důvodů hřbitov navštěvovat. Vzpomínky nám všem ale zůstanou. A to je dobře.