Myslím, že teď už to jsou vzpomínky, které nejsou tak staré, tak si pamatuji, že v roce 2006 jsme jako rodina trávili dost času v nemocnici. Tedy měla bych napsat trávily, protože se jednalo o nás, ženské. Zahájila to tchyně mého syna, nebo maminka mé snachy, chcete-li, ležela na neurologii a když se vrátila domů, hned další den jsem tam nastoupila já a ta náhoda! Položili mě na postel, kde před tím ležela ona! Já jsem tam byla „jen“ na infuze kvůli té mé bolavé páteři, ale osm dní bylo docela dost. No, říkala jsem si, musím vydržet a ona se mi ta páteř odmění tím, že vydrží zase ona, měli jsme zase zaplacenou dovolenou u moře v Itálii. Později se k tomu vrátím.
A tedy do třetice šla do nemocnice moje maminka. Přestala jen tak z ničeho nic vidět do rána na jedno oko a to mi ještě volala, co má dělat, jestli má jít k doktorovi, třeba se to samo spraví. Ano, to je celá ona! Zbytečně nikoho neotravovat, aby si neřekli, že je třeba moc háklivá nebo že to už ke stáří patří! Ach jo! Oslepla na to oko úplně a už s tím bohužel nešlo nic dělat. Dodnes se z toho psychicky nevzpamatovala. Na to druhé moc nevidí, tak má ten život o dost těžší.
Tak tedy my, Hujerovic, jsme odjeli zase k moři do Itálie, protože vnučka už vyhrožovala, že je jí 18 let, tak už s rodiči na dovolenou jezdit nebude, že je to naposledy. Riskla jsem to, ale moc dobře to nedopadlo.
Dojeli jsme včas a v pořádku, ani se mi to nezdálo tak hrozné, páteř nebolela víc, než kdy jindy, prostě pohoda. Jen se mi hůř vstávalo ze židle, když jsem chvíli seděla, musela jsem to „rozchodit“. Manžel mi vždy říkal, abych se narovnala, že budu celá křivá, ale ono to nešlo, až za chvíli. Zkrátím to. Bolesti se den ze dne stupňovaly, ale ještě jsem to vždy zvládla s lékem proti bolesti. Až přišel pátek, náš předposlední den, protože v sobotu jsme měli odjíždět zpět domů. Já jsem už nic nerozchodila a když jsem si odpoledne lehla, již jsem se nemohla ani posadit, natož vstát. Zkoušela jsem vstát zrovna v době, když do našeho apartmánu přišla snacha a když mě viděla, běžela k „nim“, aby mi přinesla něco na bolest, protože můj lék mi nepomohl. V tu chvíli byli kolem mne všichni, radili se, co se mnou, vnučky se pořád ptaly, jak mi mohou pomoci a kluci, zda něco nepotřebuji. Nejstarší vnučka poslala SMS zprávu našemu delegátovi, že nemohu už ani chodit a ten odepsal, že mne odveze na pohotovost, abych nikami nechodila (?).
Požádala jsem nejstarší vnučku, aby jela se mnou, protože umí dobře anglicky, kdyby bylo potřeba a taky mě musela podpírat, abych vůbec ten kousek k autu a od auta došla. Na pohotovosti byla plná čekárna lidí, ale sestřička v recepci a pak i ostatní pacienti, když viděli, jak jdu, tak mě hned pustili k pí doktorce. Pí doktorka mě opravdu srdečně litovala, že mi tu cestu domů nezávidí. Ptala se taky, jestli by mi někdo mohl píchat injekce. Řekla jsem, že asi ne, ale vnučka, která byla se mnou i v ordinaci řekla, že by to zkusila. A to studovala gymnázium, ne zdrávku. Tak jí pí doktorka udělila krátkou instruktáž, já dostala 2 injekce na cestu, recept na další i na prášky a jely jsme zpět. Když jsme přijely k naší ubytovně, všichni zbývající „Hujerovic“ byli venku a netrpělivě mě čekali. Hned jsem měla „na krajíčku“, bylo to milé.
Vnučka, která měla větší strach než já, mi píchla večer další injekci, pak druhý den ráno. Opravdu byla šikovná, ani jsem nic necítila. Večer cestou domů jsem měla dostat další a pan řidič řekl, že první zastávka je později, než potřebuji, ale pak zajel na malé odpočívadlo a řekl, že to je pro tu paní na tu injekci, ale všichni zůstali v autobuse, jen já se natočila s holou zadnicí, rodina mi dělala „stěnu“ a vnučka píchla injekci.
Dobře to nakonec dopadlo, cestu jsem přestála v pořádku.
Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Poznala jsem, jakou mám perfektní rodinu, jak měli všichni o mé zdraví starost a ten den, i když bylo krásně, nikdo z nich k moři nešel a všichni „skákali“ kolem mne. Od té doby jsme už si opravdu k moři netroufli a pokud vím, nebyli ani „mladí“.
Tak tady to ještě jakž takž šlo, to je naše rodina na pláži.
A takhle to vypadalo, když jsme šli všichni, tedy i ti naši známí, co s námi jezdili, někam na zmrzlinu nebo pizzu.
A jak jsem se trochu vzpamatovala, páteř začala zase na chvíli fungovat, tak hurá na další dovolenou! Sice jen na krátkou, ale pro manžela nepostradatelnou. Ano, absolvovali jsme zase Prahu, ale jen na 3 dny.
Tady si manžel zavzpomínal, jak chodil s rodiči jako dítě na procházky do Stromovky.
A ještě jsme stihli i naše oblíbené Mariánské Lázně.
I toto jsou Mar. Lázně – jejich nádherné parky.
Ještě nám bylo souzeno strávit společně jeden půlden. Slavili jsme totiž s manželem stříbrnou svatbu, tak jsme pozvali děti a vnoučátka na oběd. Bylo nám všem krásně, je to vidět i na fotkách.
Pav vrchní byl tak hodný a vyfotil nás všechny na památku.