Tak jsem si u moře hezky odpočinula a po návratu domů jsem zanedlouho jela na Moravu, abych pomohla odstěhovat maminku. Bráška měl sice v okolí doma na takové malé vesnici moc hezký domek, ale chtěl větší, aby prý se tam event. vešly obě maminky. Tak hledal na internetu a přes realitky tak dlouho, až našel. Opravdu podstatně větší dům, ale až na konci světa. Z jižní Moravy do západních Čech, to je opravdu dálka! Moc o tom ale s maminkou nediskutoval a prostě jí to dal „befelem“ a maminka se odvážila jen slabě protestovat, ač se jí tak nechtělo z těch jejích milovaných Hrušovan u Brna. Bráška jí tam zařídil takový malý byteček, no a na mně a později i na sestře a švagrovi bylo ji sbalit a já pak ještě rozbalit v novém domově. Nechala jsem tedy manžela hospodařit samotného doma a jela do mých, také milovaných, Hrušovan. Zorganizovali jsme to tak, aby se stihla maminka důstojně rozloučit s místem, kde žila tolik let, a kde se tatínek i narodil, a to když Hrušovany u Brna slavily 750. výročí založení. Byly tam současně i hody, tedy opravdová paráda pro nás obě. Mám schované video z této slavnosti, koupila jsem si na památku aspoň hrneček, také se tam světil nově postavený katolický kostel, moc hezké vzpomínky máme dosud, nejen maminka, ale i já. Stačily jsme všechno zabalit, poslední den přijela ještě z Brna sestra se švagrem a určitě byla na nás radost pohledět. Všechno se stihlo včas než přijel stěhovák a bráška s osobním autem pro mne a maminku. Bráška už tam bydlel, tak si ten „kousek“ cesty udělal za ten den na otočku. Maminka se těžko loučila, plakala celou cestu a když trošku předběhnu, tak ještě dlouho doma. Tedy v tom novém domově. Nemohla si zvyknout a tak jsem tam ze začátku jezdila každých 14 dní na víkend, abych jí v tom trošku pomohla. Tak teď se zase vrátím k tomu stěhování. Po příjezdu jsme počkali, až také dojedou věci za námi, chlapi to nanosili na místo a já zase začala s rozbalováním a skládáním věcí do skříní, linky a tak. Měly jsme obě štěstí, že jsem v té době byla ještě celkem „fit“ a že mi moje páteř dala chvíli klídek, ale mohu zodpovědně říct, že jsem toho měla za ten týden „plné kecky“.
Tak jsem pak, jak jsem již psala, jezdila dlouho za maminkou každých 14 dní, no a aby toho ježdění nebylo málo, tak jsme se kvůli mamince rozhodli, tedy my, její děti, že s ní pojedeme za její sestrou – tedy naší tetou – do Ostravy na její 90. narozeniny. Já jsem od nás přijela k mamince, bráška nás dvě naložil a pokračovali jsme do Brna, kde k nám přisedla naše sestra a jeli jsme k tetě. Původně tam měla čekat ještě jejich další sestra, která měla „jen“ 85 (maminka tenkrát 82), ale protože jsme měli problémy po cestě, přijeli jsme pozdě a ona už musela zpět do nedalekého Domova důchodců. Škoda. Mrzelo nás to všechny, ale jinak to opravdu nešlo.
Tak tady vlevo je oslavenkyně – tedy tetička s naší maminkou.
A tady je teta s vnučkou a pravnučkami. Tuto vnučku prakticky vychovala a dělala pro všechny opravdu hodně.
Poseděli jsme s tetou, popovídali si, teta měla malý byt tak nám zajistila přespání v nedalekém hotelu, tedy nám, maminka přespala u ní. Vyprávěla nám, že když nám šla ten hotel zamluvit a řekla, odkud a kdo přijede, ale také hlavně proč, ta majitelka byla tak hodná, že po ní nechtěla vůbec nic zaplatit, říkala, že to má od ní k narozeninám, ještě jí popřála hodně zdraví a předala klíč. Tak to se opravdu jen tak nevidí!
Další den nás tetička vzala do restaurace na oběd a po obědě jsme jeli zase zpátky domů, se zastávkou v Brně u sestry.
Ještě jednu větší oslavu jsem musela tento rok absolvovat. Manžel měl v listopadu 70. let, tak jsme pozvali ty naše nejbližší do restaurace.
Bylo to tam moc fajn, dětem, tedy vnoučátkům se to moc líbilo, mohly si dát vše, nač měly chuť a mohu s klidným svědomím říci, že to byla důstojná oslava, nikdo se neopil, byla pohoda a manželovi udělal také radost dort, který jsem mu nechala udělat já. Bylo to fotbalové hřiště, takové opravdové, branky, míč, hráči, zelená tráva, paráda. Těm, co to stvořili, se to opravdu povedlo. A protože je manžel bývalý fotbalista a velký fanda do fotbalu, tak jsem vybrala tento nevšední dárek, z kterého měl opravdu velkou radost.
Je to vidět i na fotce, no nám ostatním se také líbil!
No, tenkrát, když jsme se vraceli z oslav tetiných devadesátin, tak jsme nikdo netušili, když jsme si dávali u sestry kávu, že naposledy vidíme švagra. Vypadal tak normálně, pořád ho mám před sebou, když jsme balili na to stěhování maminku, to bylo v srpnu, tohle bylo v říjnu a čtyři dny před Štědrým dnem zemřel. Byl to pro všechny velký šok. Tak jsme tedy já, bratr a maminka jeli tento rok ještě jednou na Moravu, do Brna, bohužel švagrovi na pohřeb. Bylo mu 60 let! Tak tohle jsou opravdu také moc smutné vzpomínky.