Hurá, hurá, hurá! Manžel se mi už včera konečně vrátil z nemocnice domů. Co mu ale bylo, to zřejmě neví ani doktoři. Pořád se drží toho, že měl v době, kdy měl zdravotní problémy, ve žlučníku kámen, který samovolně opustil jeho tělo. Zdá se vám to nelogické? Mně ano. On se ten kámen asi lekl té léčby v nemocnici a sám dobrovolně přestal trápit.
No, pravda je, že není nemocnice jako nemocnice. Když byl manžel v září v Praze v nemocnici, byla to jiná písnička. Ale to hlavní je opravdu všechno v lidech, to už víme všichni. V nemocnici mu dávali antibiotika, protože měl v těle nějaký zánět, to poznal z odběrů krve i laik jako já, no a to bylo to hlavní. Také se ho ptali, jestli má teplotku, ale teploměr mu nedali. Docela by mě zajímalo, kdyby řekl, že ano, jestli by také chtěli vědět kolik. Já jsem se chtěla informovat u jeho ošetřujícího lékaře, ale ten byl se mnou rychle hotov. Mezi dveřmi, ani se nepředstavil, kolem chodily sestry, řekl mi něco o tom žlučovém kameni, že tam tedy teď není, ale s největší pravděpodobností tam byl a sám odešel (?), byl pořád na odchodu a nic konkretního nevěděl.
No, co naděláme, ještě že máme takovou šikovnou a schopnou praktickou lékařku, která toho věděla víc než….. ještě před tím, než ho poslala do nemocnice. Další kontrola je u ní a tak snad dostaneme i více konkretních informací. Co ale můžeme dělat, když je zle? Jet až do Prahy? Těžko.