Tak včera bylo 9.9.2009, to prý bylo magické datum. Dle vyjádření „odborníků“ to nebylo zrovna dobré znamení, přesto se uzavíralo více sňatků. Ano, je to o tom, jak jsme pověrčiví, jak čemu věříme a tak. Já se spíš kloním k tomu, že to pro mne nebyl dobrý den!
Ráno jsme s dostatečným předstihem vyrazili autem (vezl nás syn) s manželem do nemocnice do Motola, kde se měl manžel podrobit konziliárnímu vyšetření před plánovanou operací. Byl stanovený čas příjezdu, my vyjeli opravdu včas a svítilo krásně sluníčko.
Brzy se nám ta cesta přestala tak líbit. Před Slaným byla kolona, ale nevěděli jsme proč, tak nám nic jiného nezbylo, než stát, popojet, stát….. no byla to síla! Trvalo to třičtvrtě hodiny a už nám bylo jasno, že nepřijedeme včas. Požádala jsem telefonicky jednu dobrou duši v nemocnici, aby byla tak hodná a oznámila, že přijedeme později. Pak jsme dojeli do Motola, ale zase jsme nemohli najít místo k zaparkování. Když už nás pracovník na parkovišti viděl jet po třetí kolem dokola, tak nás někam „upíchnul“. Tak chci rychle jít, aby to zpoždění nebylo tak velké a také to bylo daleko na parkovišti, vystoupím a zavřu za sebou dveře. Vtom manžel zakřičí, že tam má prsty! Ten moment budu cítit hodně dlouho, ještě teď mě mrazí, ale netušila jsem, že se chytne tak dokonale přes oboje dveře! Jak manžel zakřičel, syn se lekl, vypadla mu lahev s vodou, zlil nejen sebe, ale i sedačku v autě a půlka pití pryč! No manžel byl na mrtvici, já taky, mysleli jsme, že to bude zlomené, ale naštěstí to bylo „jen“ naražené! Nemluvil na mne celou dobu v čekárně (já se mu nedivím), ale aspoň trochu štěstí jsme měli v tom, že jsme tam zase nečekali tak dlouho a poměrně brzy jsme přišli na řadu. Zpátky domů jsme si ještě odstáli frontu na výjezd z nemocničního parkoviště a pak jeli objížďkou domů, která byla o hodně rychlejší, než ta „normální“ cesta tam. Tak doufám, až tam povezeme příští týden manžela na operaci, že se už nic podobného nestane!
Takže opravdu MAGICKÉ DATUM!