Tak než začnu pokračovat, tak se ještě musím vrátit o kousek zpět. Pozdě jsem si vzpomněla, jak jsem jela k tetě do Ostravy na prázdniny ve svých 16 letech, od nás z Hrušovan do Ostravy a sama! No, my jsme se museli naučit rozumět (cha,cha) spojům, jízdním řádům a tak, protože tenkrát moc aut nejezdilo. Tak jsem jela. Z Hrušovan do Brna jsem to zvládla lehce, tu cestu jsem znala dobře, tam jsem si našla, z kterého nástupiště mi jede rychlík do Ostravy a šla si sednout do vlaku. Už tam totiž stál. Tak jsem s jednou příruční taškou (na týden až až) sedla do vlaku. No, tenkrát se už trochu vylepšovala kultura ježdění, tak ty vlaky, myslím osobní i rychlík, byly stejné. V tom vidím, že ten vlak naproti na nástupišti se rozjíždí a říkám nahlas, že je to divné, že už jsme jeli také jet. No a v tom mi ten pán naproti mně říká, že ten můj vlak právě odjíždí! Rychle jsem vzala tašku a chtěla utíkat ven, ale cestující mne zadrželi, že už je to zbytečné. Ten vlak, ve kterém jsem byla, byl osobní, jel jen do Přerova no a tam jsem si musela zjistit, kdy mi jede další vlak do Ostravy. No, co jsem mohla dělat. Do Přerova jsem přijela poněkud později, ještě jsem musela čekat na další spoj do Ostravy, protože jsem vyjela odpoledne, byl už dávno večer a já přijela do Ostravy někdy nad ránem. Pořád se o mne starali nějací „ochotní“ pánové, prý, aby se mi nic nestalo, no už tenkrát to nebylo v noci bezpečné, hlavně okolo nádraží, ale já to zvládla a dokonce jednomu „hlídači“ utekla. V Ostravě jsem čekala na první tramvaj, tam jsem se musela zeptat, protože sama jsem k tetě nikdy nejela, ještě, že jsem znala adresu. Tak jsem u tetina bytu zvonila místo večer ve 20,30 tak druhý den ráno ve 4,30 hod.! Chudinka teta, co ta zažila strachu, telefon neměl nikdo, ani teta, ani naši, to dnes s mobily to je legrace! Ale zato to bylo hezké, teta byla vždy moc hodná, „podstrojovala“ mně dobrůtky, dokonce mi domluvila i návštěvu divadla s jedním jejím krásným mladým kolegou! Škoda, že to nedopadlo, byl hodný a moc hezký, ale styděl se víc, než já. Od té doby se raději dvakrát zbytečně zeptám, kam ten vlak jede, to je logické, že? No ještě proč jsem vlastně šla do opery? Je pravda, že do té doby jsem žádnou jinou než „Prodanku“ neviděla, ale zvědavá jsem byla a nakonec i spokojená. K hudbě jsem měla docela dobrý vztah, dokonce jsem ve škole i po škole zpívala ve sboru a dokonce i někdy sólo. Já vím, těžko tomu dnes bude někdo věřit, ale bylo to tak. Byly jsme také jednou jako „svazačky“, tedy náš sbor na družební návštěvě v Bratislavě a tam se mi taky moc líbil jeden kluk, který mi tenkrát dal i fotku s krásným věnováním, kterou jsem asi tak před třemi lety teprve vyhazovala. No jo, hezké vzpomínky.
No tak jsem napsala ještě to, co jsem zapomněla a teď se vrátím k tomu, proč jsem se vlastně rozešla s tou mou první velkou láskou. Jak jsem již říkala, byl na vojně a já byla doma. Tedy chodila jsem do práce. To už jsem tenkrát pracovala ve Svitu Hrušovany jako sekretářka ředitele a když mi bylo 19 let, tak tam nastoupil takový „ukecaný svazák“. Byla to tenkrát oficiální funkce : politický pracovník. Měl na starosti hlavně volný čas mladých lidí – tedy svazáků, členů svazu mládeže. Nebrali jsme to tenkrát vůbec jako politickou organizaci, scházeli jsme se hlavně večer nebo na různých akcích a zábavách, no je pravda, že jsme také chodili na brigády, které jsme brali hlavně jako rozptýlení a byli jsme tam hlavně sami mladí! Tak tento „svazák“, i když nebyl žádný krasavec, měl dobrou „vyřídilku“, bez té by to asi ani nemohl dělat, tak ten mě doslova „ukecal“. Tak dlouho se mi vnucoval a povídal „pohádky“, až jsem se ukecat nechala a milému Honzovi jsem to napsala, že mám jiného. Musel to být pro něho šok, ale já jsem si nemohla pomoct, tak jsem to tenkrát vnímala. Po půl roce chození jsem byla „jeho“ a to už jsem měla pak úplně jasno. Ten první přece musí být manžel! No vidíte, vy mladí, tak to tenkrát většinou fungovalo, i když ne vždycky a všude!
Ještě se musím zmínit o tom, že jsem ve svých 19 letech dokončila dvouleté večerní studium na Ekonomické škole v Brně a můj nastávající končil večerní studium na škole, která je dnes gymnázium. Ptal se mně, co budu dělat dál a byl to on, kdo mě přesvědčil, že je to škoda nepokračovat dál až k maturitě, proto jsem se vlastně 14 dní před koncem prázdnin přihlásila na pokračování ve studiu, i když už dávno nebrali, u mne, jak mi slíbili, udělali výjimku! Jak jsem jim za to byla později vděčná! Končila jsem se samými jedničkami, tak si říkali, že mám na víc. Další tři roky jsem už ale studovala dálkově. Jak se později ukázalo, bylo to prozíravé. No a můj nastávající se přihlásil na VŠ ekonomickou, kde studoval 2 roky, tedy 4 semestry, dál se už nedostal, prý snad kvůli našemu společnému soužití, ale já tu školu zakončila maturitou, i když už ne s tak vynikajícími výsledky jako po skončení dvouletého studia.
Toto je naše společné foto z večerní školy, to jsem dodělala 4. ročník s půlkou maturity v Brně, (až v září, protože na jaře jsem porodila syna), poslední 5. ročník se zbytkem maturity jsem dodělávala v Ústí nad Labem. Tenkrát to bylo tak rozložené, to nebylo žádné moje privilegium, prostě čtyřletá odborná škola se večerně nebo dálkově dělala 5 let. Tak to jsem já na konci toho druhého ročníku, ta úplně vpravo a vedle mne to byla moje nejlepší kamarádka a pak mi dělala i svědka na svatbě.
A tady je foto, které jsem ve svých 19. letech dala svému nastávajícímu – Láďovi s věnováním, aby mne nosil nejen na obrázku, ale i ve svém srdci. No, dlouho mu to nevydrželo.