DŮLEŽITÉ UDÁLOSTI A ROZHODNUTÍ
Ještě se jednou vrátím k tomu, proč jsem si myslela, že nemůžu jít do školy. Tatínka už dávno zlikvidovali jako „kapitalistického vykořisťovatele“, i když zaměstnával jen sám sebe, musel fotoateliér zavřít. Nabízeli mu místo vedoucího tam, kde se vyučil, ale nechtěl se takto „odvděčit“ tomu, kdo ho všechno naučil, tak šel pracovat „za pár peněz“ do tamějšího Svitu v Hrušovanech. Pracoval v sušárně dřeva, kde se dřevo sušilo na kopyta, která byla potřeba k výrobě bot. V roce 1953, když byla měnová reforma, tak se měnilo na osobu 300 Kč v poměru 1 : 5, další sumy pak 1 : 50. Byli jsme tenkrát jen my 4 a bohužel, tak jsme na tom byli finančně, že jsme neměli doma ani ten základní kapitál na výměnu – to bylo pro naši rodinu 1200 Kč. Maminka s tím svým astmatem stále do práce nemohla, už jsme se taky mezitím 2 x stěhovali, když se narodil bráška tak jsme bydleli v takovém domku u trati v podnájmu našich vzdálených příbuzných. Na malé splátky nám ho odmítli prodat, chtěli jen za hotové, tak jsme tam také dlouho nepobyli.
Dne 22.6.1955 se tedy narodil můj „malý bráška“. Tatínek běhal na poštu telefonovat mockrát, než se dočkal, maminka rodila asi 2 dny, dodnes ho vidím, jak celý šťastný přiběhl domů a říkal: „Máme Lojzíka!“ Automaticky mu dal své jméno, aniž by se s maminkou domlouval. Vím, že maminka pak říkala, že se klidně mohl jmenovat i po ní, maminka je Rudolfa a to je hlavně mužské jméno, že? No tady už je trošku větší!
A taky mám to jeho narození spojené s 1. celostátní spartakiádou, na kterou jsem musela ještě ten den odjet do Prahy. Nacvičovaly jsme s děvčaty u nás v Hrušovanech, kde měli v Sokole za úkol poslat 4 cvičenky do Prahy, ale ženy! Tak jsme se toho ujaly my, čtyři holky z naší třídy, bylo nám 14 a cvičily jsme za ženy! Dodnes moc ráda vzpomínám, byl to neopakovatelný zážitek a nechápu, proč se k tomuto krásnému sportovnímu výkonu po revoluci postavili tak negativně. My to chápali všichni úplně jinak. To je foto z návštěvy památek Prahy. Já jsem samozřejmě ta stojící uprostřed kluků, kteří tam s nám byli z Hrušovan!!
No a následující fotka je u toho domku u trati, kde jsme pár let bydleli. To k nám přijeli na návštěvu příbuzní (asi se podívat na brášku), maminčiny dvě sestry. No a na tom fotu jsme my se sestrou a bratránci. Jedna teta měla 4 kluky, ta druhá jen jednoho. No, byl nás ale tenkrát plný dům! Na té fotce jsou ale jen 3 z těch pěti!
Tak jsem do školy nešla, ale přihlásila jsem se do Brna na kurz, kde se vyučoval těsnopis a technika administrativy – samozřejmě hlavně psaní na strojí všemi deseti. Jezdila jsem do Brna 3 x týdně a moc se mi to líbilo. Těsnopis mi šel tak dobře, že pak profesor často říkával: „Teď jsou to zkratky jen pro Štauderku“ (to jako pro mne). Říkal, že bych se hodila na novinařinu! Kdyby věděl, kolikrát jsem si na jeho slova vzpomněla a litovala, že jsem ho neposlechla.
Příště o tom, jak to bylo dál a jak jsem šla v 15. letech do práce!