Takže to bylo posledně do mých 3 let, tady mi víc určitě nebylo, no a …
tady ta dáma – to je druhá babička. Tedy maminka mé maminky, my jsme jí všichni – dodnes nevím proč, říkali „bába“, ale jen v tom dobrém. A její manžel byl „dóda“, ale jestli přirovnám bábu k anděli, tak dódu k satanovi. Měla s ním babička opravdu těžký život a přesto stále byla „za dámu“. Tady je vidět ten markantní rozdíl mezi městem a vesnicí. Prezentují to obě moje babičky, ale srdíčko, to měly obě zlaté!
To teď předbíhám čas, ale mám takové dva nezapomenutelné okamžiky s touto mojí brněnskou babičkou. Jednou jsem jí chtěla ukázat v bazénu, jak se nebojím vody, bylo to v Brně v Zábrdovicích, bylo mi asi 6 let, tak se šla se mnou a mou maminkou na mne podívat. Dodnes to vidím! Skočila jsem do vody z druhé strany bazénu, kde bylo vody víc, než jsem stačila a na dně bazénu byla voda krásně modrá, mám ji před očima. To už jsem ale asi začala polykat „andělíčky“ a ti, co stáli nahoře zavolali pomoc, abych mohla ven. No, dobře to dopadlo, jinak bych tady nebyla, že?
A ten druhý nezapomenutelný okamžik? To když babička zemřela. Chodila jsem do první třídy v Brně, bylo to v únoru, ona musela do nemocnice a my ji jely s maminkou navštívit. Pamatuji si jen tu cestu zpět tramvají, že jsme obě s maminkou plakaly. Babička zemřela, bylo jí 60 let! No, na ten život, jaký měla, to ještě vydržela dlouho! Vzpomínám ráda.
A už máme leden 1945 a já
už nejsem jedináček. Mám sestřičku. Narodila se také ještě za války, ale už na konci, v lednu 1945. Na ty společné začátky si moc nepamatuji, ale na pozdější roky už mám víc vzpomínek. Ještě si pamatuji, když byl konec války, bydleli jsme stále v Hrušovanech u tatínkových rodičů a byli jsme schovaní v bývalém, už čistém, kozím chlívku. Tatínek vylezl na zídku a koukal na ulici, jak to tam vypadá, jestlii už je konec všemu a jeden „osvoboditel“ ho chtěl zastřelit. Myslel prý, že je Maďar. Tatínek byl vždy snědý a měl černé vlasy.
Toto jsem já a můj bratránek Eda. Byl jen o pár měsíců mladší a byl to syn bratra mé maminky, strýce Edy. Bohužel, vůbec o něm nemám žádné zprávy. Strýc se rozvedl a měl s jinou tetou další děti , se kterými jsem v kontaktu, ale ani ty o něm nevědí. Doufám, že je živ a zdráv.
A to je MOJE 1. třída na konci školního roku! Já jsem ta v první lavici úplně vpravo. Tu jedinou jsem absolvovala v Brně, dále jsem pak už chodila u nás v Hrušovanech. Dodnes si pamatuji moji třídní učitelku paní Řezníčkovou, byla moc hodná a foto jak jinak, dělal zase můj tatínek. No a proč jsem chodila do 1. třídy v Brně, když jsme bydleli v Hrušovanech? Maminka měla od mládí astma a tam nemohla dýchat. Jako dítě ji mám v živé paměti jak „sípala“, když jí bylo zle. Ta malinká místnost byla vlhká a to mamince moc vadilo. Pamatuji se, že my byly se sestrou a maminkou v Brně a v sobotu tam za námi vždy přijel tatínek. Utkvělo mi v hlavě, jak vozil výborné bonbony – gumové, (na ty jsem ulítlá dodnes), ale byly to takové čtverečky, vždy v balení 1 kg! To aby nám to týden vydrželo!
A teď zase musíte vydržet vy, mí čtenáři, než napíši další pokračování!