Tak tento týden nebyl pro mého manžela moc fajn. Napřed přišel o dva zuby, i když dosloužily, byla to polovina těch stávajících, tak teď už nic moc. Včera se mu zdálo v kuchyni na koberci, že je tam něco, co tam nepatří, tak ho chtěl zvednout a ouha! Zůstala na dvou místech jen ta spodní mřížka, tedy trochu maskovaná díra! A je to dost vidět, což mě irituje, ale zatím to nechávám tak. No a odpoledne byl zase „moc živý“ u televize, mávnul až moc rukou (určitě zas někomu radil co a jak má dělat a on ho neposlechl) a bylo to! Tu radost, co si udělal ve Frant. Lázních tím, že si tam koupil takovou tu velkou kouli (většinou s vánočním nebo zimním motivem) na podstavci na čajovou svíčku, ano tuto radost s výkřikem rozbil – prostě spadla na zem! Moooooc ho to mrzelo, slzičky na krajíčku, raději by prý držel pár facek. Vím, jakou dobu jsme ji sháněli, jakou měl velkou radost, nejvíc ho mrzelo, že se nestihl ani podívat, jak svítí! Bylo mi ho líto, řekla jsem, že by bylo horší, kdyby si zlomil nohu nebo měl jiné zdravotní problémy, ale každý jsme jiný a jak už jsem psala v předchozím článku, dětinštíme víc a víc čím jsme starší. A přece jen mu bude už brzy 77 let, žádný mládí! Všechno je nám víc líto, i takové „maličkosti“ jako když se delší dobu neozvou děti (nemají čas, já vím), nebo si skoro nevzpomenou vnoučátka, sestra, bratr a tak. No tak jsem manžela nějak chápala. Dcera mi řekla, kdyby takové problémy řešila ona, že si hvízdá. Ano, napřed jsem se tomu zasmála, ale pak jsem se zamyslela. A asi by si dcera „hvízdala“ i v noci, kdyby věděla, že jsem se nad tím zamyslela i v noci.
Myslím, že jsou starosti, pak problémy a nakonec trápení. A to velké a malé, všechno. Když jsem přemýšlela, tak jsem si uvědomila, že když jsme byli podstatně mladší, také jsme měli jiné problémy, jiné starosti atd., ale na druhé straně, co už my teď máme za radosti? Moc málo a ještě občas. Ani to jídlo si nemůžeme dopřát takové, jaké bychom chtěli. Takže, milé děti, věřím, že i vy jednou dospějete do podobného stádia jako my, ale nevím, nevím, jestli se toho dožijeme a jestli ano, jestli to někdy přiznáte.
Ale přivedlo mě to všechno na jeden nápad. Co kdybych se dala do psaní mých vzpomínek, začala hezky od raného dětství a hezky chronologicky? Proto se ptám tady, na tomto místě těch, kteří čtou docela pravidelně můj blog. Přečetl by si to někdo? Dejte, prosím, vědět do komentáře. Děkuji.