Tak to je ta moje, jak já říkám, „vymodlená“ dcera, když jí byl 1 rok. To byly její první šatičky. A taky skoro poslední, protože teď už hodně dlouho žádné nenosí.
A tady jsou moje děti spolu. Láďovi bylo 6 roků a Zdence 1, jak jsem uvedla výše. Přesně takhle vypadaly, když nás opustil pro svou milenku jejich táta a můj první manžel. No vždyť si taky dodnes myslím, že to byl jeden velký hřích, vždyť se na ně podívejte!
Tak tedy moje dcera se narodila 2 roky poté, co mi jedna umřela. Vím, že jsem pak o ni i o syna měla při každé maličkosti velikánský strach. Když byly Zdence 4 měsíce, musela jsem do práce, skončila mi mateřská dovolená a peníze nebyly. Měli jsme samé půjčky, žádné úspory, no co se dalo dělat. 3 měsíce naši dceru hlídala babička – tedy manželova maminka u nás – a pak další 3 měsíce sousedka. Když jí bylo 10 měsíců, šla do jeslí. Nebyla protivná, ani ubrečená, byla tam spokojená. No přečkali jsme všichni i školku a ve škole to bylo lepší. Vysvědčení bylo krásné, dcera se vydařila, dokonce chodila i do hudební školy, koupili jsme klavír a mooooc krásně uměla zahrát nejen nám, ale téměř každé naší návštěvě, když byla požádána. Vždycky mě dostala a dodnes si říkám, že jsem netušila, že i cvičné etudy se dají poslouchat a jsou melodické.
No a dcera vlastně od 3. třídy říkala, že chce být učitelkou. Tak mi přišlo normální, když se po absolvování gymnázia přihlásila na Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem k přijímacím zkouškám. Pro velký počet nebyla přijata. Neodradilo ji to, šla na 1 rok učit, aby si to vyzkoušela v praxi a pak se přihlásila znovu. Tentokrát jí napsali, že přijímací zkoušky dělat nemusí, že je úspěšně složila loni a přijali ji. Asi jim došlo, že to myslí vážně. Vzhledem k tomu, že tenkrát když někdo chtěl studovat jazyky, neměl moc na výběr, je jasné, že měla ruštinu plus občanskou nauku. Tenkrát bylo ještě možné si zažádat o stipendium. Tedy to zkusila a vyšlo to ale také až na 2. pokus. No já ji ty peníze ukládala na knížku, takže když se vdávala, tak se hodily.
Nejhorší z celé školy pro mne však bylo to, když musela na 5 měsíců na stáž do Ruska, tehdy do SSSR. Nejvíc jsem plakala o Vánocích, když jsem věděla, že v jídle moc na výběr nemají a nevím proč nám tenkrát „bratři“ zakázali posílat balíky, už jsem měla všechno zabalené a musela jsem to vzít zpět. Ta bezmocnost a smutek – bylo to hrozné. No ale přežili jsme to všichni, dcera nám tam „omládla“ za těch 5 měsíců o 10 kg, ale jinak vzpomíná už jen na vše dobré.
Po promoci byla svatba a pak přišly děti. O těch budu psát později, ale manželství nevydrželo. Bylo to chvílemi moc ošklivé a dalo to zabrat nejen jí a dětem, ale také mně a manželovi. Dá se říct, že jsem spoustu věcí nepochopila dodnes, i když teď už je to pasé……… No a abych ještě nezapomněla dodat, že i dcera jako snacha musela ještě jednou studovat a dělat další státnice. Ruština nešla, tak dcera ještě na 1.mateřské vystudovala němčinu.
Teď už spoustu let učí na gymnáziu v Mostě a myslím, že je tam spokojená, pokud to vůbec kantor dnes může říct. Samozřejmě, že všude jinde by měla za 2 vysoké školy daleko víc, ale vyučování je opravdu povolání…
No a co další muž? To jsem taky zvědavá. Říkala jsem si, že hodně jí toho vyšlo až na 2. pokus, tak proč ne, ale pokud vím, tak už byl 2. i 3. pokus a pořád nic. No, má to ta moje dcera smůlu, hodná, šetrná, chytrá, hezká, bezvadný děti a chlap nikde. Musíme všichni věřit, že ještě ten pravý si ji najde. A milá dcero, pamatuj, že MAMINKA je tady vždycky pro Tebe, pokud budeš o to stát nebo potřebovat pomoc. Maminka Tě NIKDY nezradí a neopustí. Mám to tak u té své, tak proč bych to měla cítit jinak u Tebe? Tak tedy hodně štěstí a hlavu vzhůru!